Názor válečného veterána, možná tak trochu jiný…..
Účast armády v Afghánistánu je u konce. Médií proběhla řada článků a reportáží, jež se měly reálně věnovat výsledkům a účasti AČR v této nejdelší misi po roce 1989. Dovolte mi tímto reagovat na směsici názorů, které jsem postřehl.
V úvodu chci zdůraznit, že jako jeden z mnoha válečných veteránů, jsem se zúčastnil mise EF v Afghánistánu v roce 2009. Proto se mě velmi citlivě a nepříjemně dotýkají názory a vyjádření některých diskutujících právě k tomuto tématu. Obzvláště, pokud se k tomu vyjadřuje v diskusích kdokoliv na veřejných sítích jako je například Facebook či Instagram. Některé komentáře doporučuji snad ani nečíst, protože se z toho dělá zle. Nicméně máme tady svobodu názoru a demokracii, která však dostává opravdu zabrat. Některá média neustále zdůrazňují negativní stránky mise, jako např. počty padlých vojáků, množství „promrhaných“ peněz a mám ten pocit, že vlastně podkopávají veškeré úsilí, které příslušníci armády AČR a zaměstnanci MO v tomto ohledu dosáhli. Je až neuvěřitelné, kolik máme v ČR expertů na danou oblast a jaká je jim umožněna medializace. O to podstatnější pro mě, jako válečného veterána, je skutečnost, že jsem nepostřehl žádné vystoupení představitelů tohoto státu ve smyslu pozitivních aspektů této mise. Přinejmenším bych očekával vyjádření úcty a vděk od ústavních činitelů pozůstalým po našich kamarádech, kteří položili oběť nejvyšší, a to svůj život. Částečně se o to pokusil MO Mgr. Lubomír Metnar a NGŠ armádní generál Ing. Aleš Opata na shromáždění velitelů, vojáků a vojákyň dne 3.9. na Vítkově. Za to vám pánové děkuji. Nicméně vážení pozůstalí vězte, že vaši synové a naši kamarádi tam nepoložili své životy nadarmo a dokázali nejen nám, ale i našim spojencům, že se problémům nevyhýbáme a že je nám ctí sloužit pod vlajkou České republiky.
Dle mého názoru účast vojáků AČR v Afghánistánu byla důležitá z několika pohledů:
• Česká republika má určité závazky vůči NATO. Tak jako Aliance poskytuje bezpečnostní záruky pro ČR, stejně tak NATO spoléhá na naši podporu v případě krize. Pokud bychom tak neučinili, dostali bychom nálepku nedůvěryhodného partnera. Zda je tato otázka důležitá i pro veterány je otázkou toho, jaké pozice tento veterán zastával v misi. Nedomnívám se, že pro řadové bojovníky bude politika důležitá, i když to nemohu vyloučit. Pro tyto vojáky je především podstatné splnit úkol a ochránit jeden druhého. Našim spojencům bylo třeba dokázat, že naše armáda je způsobilá plnit úkoly ve spolupráci s ostatními aliančními partnery. Byla potvrzena naše schopnost koordinovat společné operace, vést je, a hlavně potvrdit kompatibilitu naší výzbroje a vybavení s jinými armádami Aliance. Prokázali jsme našim aliančním spojencům, že jsme důvěryhodný a spolehlivý partner.
• Jako velmi významná se tato mise ukázala v oblasti zvyšování schopností vojáků AČR. Jednotky si ověřily správně nastavené postupy v přípravě do takových misí, ale také zjistily určité nedostatky, na které dokázaly flexibilně reagovat. Zdokonalily se v oblasti přípravy, plánování a vlastních realizací operací. Naučili se ofenzivně reagovat, spoléhat jeden na druhého, začali si věřit i v obtížných situacích. Štáby se zdokonalily v plánovacích procesech a ověřily si to, co se naučily na různých kurzech nebo během cvičení. Získaná zkušenost na hraně rizika zranění či ztráty lidského života je k nezaplacení.
• Díky našim úspěchům, a mohly být daleko lépe popularizovány našimi médii, by se bezpochyby zvedl kredit armády v očích naší veřejnosti. Možná by stálo za to si ověřit, jak se změnil pohled našich občanů na armádu. I když se nemůžeme zbavit přílepku žoldáků, v obecném mínění naší veřejnosti už to tak neplatí. Bohužel k tomuto závěru jsme dospěli až po úmrtí v řadách nasazených vojáků. Před volbami běží jeden průzkum za druhým, proč neudělat průzkum veřejného mínění pohledu občanů ČR na AČR právě po ukončení mise a operací v AFG?
Afghánistán není Balkán ani Irák. Každá mise je svým způsobem velmi specifická. Jinak vás vnímají na Balkáně, protože jste Slovan a jinak vás vnímají v Afghánistánu, kde jste, alespoň na počátku, vnímán jako okupant. Jste cizí voják v cizí zemi a snažíte se místní populaci určitým způsobem pomoci, a to bohužel za přesvědčení, že ten váš názor je jediný správný. Tak to ale prostě není. Jsem nesmírně rád, že hned v prvopočátcích všech misí byla do přípravy zařazena alespoň základní znalost prostředí, zvyků, jazyka. Tato oblast by měla být páteřní oblastí v přípravě jednotek do zahraničních misí. Od toho se následně odvíjí schopnost lépe pochopit příčiny situace v dané oblasti a jednodušeji přijímat reálná a relevantní rozhodnutí. Možná proto byli čeští vojáci vnímáni neutrálně, snažili se pomáhat, pořádali i zábavné aktivity pro děti. A děti jsou kořením života. Pro nás normální přístup k místní populaci ale nemusel být vnímán jako normální pro alianční partnery. Oni mohli mít jiné zkušenosti, a proto se někteří mohli chovat striktně a nekompromisně. Vždy to záleželo případ od případu. Proto mě nesmírně znepokojil jeden z článků na webových stránkách Aktuálně.cz, kde účastník mise přirovnával působení českých vojáků v PRT jako působení jednotek ve filmu AVATAR. Já se tohoto vojáka ptám, nebyl AVATAR o dobývání nerostných surovin, a protože tomu bránila místní rasa, také o její likvidaci? Copak tento voják AČR dobýval území kvůli zisku nerostných surovin a likvidoval místní obyvatele anebo byl členem jednotky, která se snažila realizovat projekty ve prospěch místní populace? Divím se, že mu dala média tolik prostoru a divím se i těm, kteří s ním souhlasili v diskusi k tomuto článku. Tento voják vlastně znehodnotil veškeré úsilí, které příslušníci AČR v těchto projektech vynaložili. Neočekávejme po takových vyjádřeních, že pohled naší veřejnosti k armádě se změní k lepšímu.
Pozornost naší veřejnosti, a to je zcela logické, se soustředí k zahraničním misím především tehdy, když dojde ke zraněním či ztrátám na životech. Vždycky, když k tomu došlo, tak jsem si vzpomněl na moje kluky. Vždycky, vzhledem k povaze mise, byli v ohrožení života. S odstupem času vám dochází, jaké jsme měli štěstí, že jsme se vrátili domů živí a zdraví. Nikdo tam nechce zůstat a nikdo si to nechce otevřeně připustit. Po každém takovém neštěstí se ptáte sami sebe, jestli jste udělali vše proto, aby se to nestalo. Na tuto otázku nikdy nedostanete odpověď. Můžete jen daleko více a detailněji provádět přípravu a simulovat ty nejšílenější scénáře. Situace ale stejně může být v reálu úplně jiná. Potom je to o schopnostech, flexibilitě a kreativitě velitelů, štábů, jednotek a jednotlivců.
Účast našich vojáků v misi v Afghánistánu bude ještě nějakou chvíli rezonovat ve všech sférách politického a odborného života. Bylo by přinejmenším vhodné provést důkladnou analýzu, seminář, konferenci nebo nějaké podobné diskusní fórum za účasti opravdových odborníků, expertů a vlastních účastníků této mise. Dovolte mi v kontextu této myšlenky pouze nastínit některé aspekty:
• Určitě existují studie, které poukazují obecně na úspěšnost vedení takového druhu operací, pravděpodobně protipovstaleckých operací. Z lokálního hlediska byly některé úspěšné i na území Afghánistánu. Aby tyto operace byly úspěšné, je třeba mít dostatečné množství jednotek a vytvářet pomocí vhodně rozmístěných koaličních základen bezpečné prostředí. V Afghánistánu tento projekt částečně uskutečňovaly PRT (provinční rekonstrukční týmy), kde i česká armáda měla své úkoly, a to především v provincii Lógar. Dovolím si podle otevřených informačních zdrojů a po rozhovorech s přímými účastníky této mise tvrdit, že byli úspěšní. Musíte zde ale působit dlouhodobě (obecně trvají protipovstalecké operace 12–15 let, někdy i déle). Naše jednotky zde působily pouze v letech 2008-2013 a to není dostatečné. Hustota PRT musí navazovat na prostory odpovědnosti ostatních koaličních PRT a vzájemně se zabezpečovat. Tohoto ale v Afghánistánu docíleno nebylo (to je pouze jeden z aspektů).
• Z vojenského hlediska je potřeba ponechat k provádění operací leteckou podporu. Pokud stahujete vrtulníky, stíhací letectvo, potom ztrácíte výhodu velmi důležité podpory pozemních operací a jste v plánování operací omezeni. To klade obecně velké požadavky na logistiku (nejen u letectva), která v případě afghánské armády bohužel fungovala pouze s podporou aliančních jednotek, nikoliv samostatně a byla tedy odsouzena k neúspěchu.
• Pokud budeme provádět tento typ operací, potřebujeme ponechat asistenční jednotky, poradní týmy a jednotky pro výcvik místních armádních a policejních jednotek. Jejich příslušníci by měli být v dostatečné míře k dispozici v oblastech, které jsou kmenově svázány s dislokací dané jednotky. Ideální je stav, kdy vojáci a policisté vykonávají službu v místě, kde se narodili, mají tam své rodiny a tím i pocit, že je mohou dostatečně chránit.
• Pokud chceme dosáhnout stanoveného cíle, musí být koaliční jednotky pod jednotným velením (pod jedním velitelem) a národní omezení ROE musí být přizpůsobeny pravidlům nasazení koaličních sil. Pokud tomu tak nebude (a v počátcích mise v Afghánistánu měly spousty nasazených aliančních jednotek vlastní národní pravidla), nelze očekávat úspěchy.
To jsou pouze první nástřely oblastí k diskusi. Tento typ operací (protipovstalecké) je velmi náročný a dovolím si tvrdit, že nebude poslední. Neprovádí jednotky (včetně našich) jiné obdobné operace např. v Africe? Přece nechceme dělat jedny a ty samé chyby dokola. Proveďme analýzu, poučme se z toho a navrhněme řešení, které se musí odrazit v přípravě jednotek, a hlavně musí mít politickou podporu celého spektra našich představitelů. A to dlouhodobě, i v případě dílčího neúspěchu. A média? Využijme je k propagaci dobrých a úspěšných projektů. Oprostěme se od rčení, že v Česku se úspěch neodpouští. Pomáhejme si navzájem a rádoby znalce a odborníky, kteří pouze mluví, pomlouvají ale nekonají, odsuňme na kusou kolej.
Působení našich vojáků v Afghánistánu bylo opravdu dlouhé, pro AČR přineslo nejen smutek v souvislosti s padlými vojáky, ale i řadu ponaučení. Nechci, aby to vyznělo jako klišé, ale poznal jsem vojáky v krizových situacích. Dokázali se dát dohromady a podpořit jeden druhého. Bojovali jeden za druhého a vždy dokázali najít řešení. Zvýšila se mi důvěra v jejich schopnosti a za jejich plnění úkolů mohu jen a jen poděkovat a stejně tak i některým vojákům Generálního štábu AČR, kteří se mnou spolupracovali. Neméně důležitým pozitivním poznatkem ale byla spolehlivost vojáků a vojákyň, kteří pomáhali našim rodinám doma. Neumíte si představit, jak těžké to pro ně někdy bylo.
Často se mě okolí ptá, zda tato mise měla význam nebo smysl. Má odpověď navzdory všem škarohlídům a pochybovačům, rozhodně ano. Sloužíme této vlasti a její populaci. Učíme se, cvičíme a zdokonalujeme se proto, aby naše děti mohly chodit normálně do školy, hrát si a dělat nám radost. A kdyby se nedej bože něco takového jako v Afghánistánu mělo dít u nás, jsme připraveni tomu zabránit. K tomu je ale třeba především politická vůle a podpora široké veřejnosti.
No a co mi vzala? Vzala mi trochu důvěry v představitele, kteří rozhodovali o některých záležitostech tzv. od zeleného stolu. Naštěstí už neslouží a nejsou ani ve vedoucích pozicích ministerstva obrany a tohoto státu. A pokud bych mohl dát doporučení, pak jen následovné:
Operace v Afghánistánu je draze vykoupeným (14 obětí) ponaučením. Ponaučením pro naše politické představitele. Tyto operace nejsou jen záležitostí armády, ale v dnešním globálním světě, logistickým a propagačním propojením, jsou tyto operace 100 % politické. Každý jednotlivec, každý voják či člen týmu reprezentující naši republiku, může nesprávným, zmatečným a agresivním chováním zničit úsilí celého týmu, jednotky, úkolového uskupení. A když se to stane, potom musí odpovědní představitelé přijmout zodpovědnost. Ukázat svůj charakter a nesvádět vinu na jiné, nezpochybňovat účel mise, kde vojáci nasazují životy.
Neznám dokonalé příslušníky AČR. Vím jen, že drtivá většina z nich chce a snaží se úkoly před ně postavené plnit. Těžce dřou a připravují se na splnění jejich poslání A k tomu potřebují i trochu toho štěstí, neboť štěstí přeje připraveným. Proč to říkám? Protože se najdou vedoucí představitelé, kteří toto úsilí při sebemenším neúspěchu podkopávají, protože propaganda nepřítele také nespí a při dnešní síle médií ji lze velmi jednoduše využít v náš neprospěch.
Závěrem snad jen ještě jednou vyjádření respektu a úcty všem, kteří se podíleli na přípravě a provedení misí v Afghánistánu.
Děkuji vám za vaši službu.
Roman Kopřiva