Vážená zarmoucená rodino, Vážení smuteční hosté!
Tonda mi v jednom svém dopise poděkoval, že jsem mu vždy dal slovo, nyní si slovo vezmu s Tvým dovolením Tondo já.
Říct jen pár vět k osobě Antonína Malacha není vůbec jednoduché.
Hovořit o člověku, který byl sám jazykovým ekvilibristou, už vůbec ne.
Byl to muž s velkým M, muž, který za sebou zanechal výraznou stopu v mnoha oblastech, ve kterých působil. Mnoho toho již zaznělo z úst povolanějších, co vše dokázal, jaká byla jeho profesní kariéra. Nepřísluší mi hovořit za všechny veterány, ale snad mohu za ty, kteří jsme jej znali a považovali jsme se a on nás za přátele a za sebe.
Tonda Malach se stal za ta léta naším rádcem, myslitelem, oporou, otcem, profesorem života. Vždy našel správná slova, dokázal je dát i do veršů.
Měl úctu k životu. Jeho elán byl nakažlivý a mnozí si vzpomenou na jeho neskutečnou výdrž, když dokázal jako jediný držet krok ve zpěvu s profesionály, on sám byl profesionálem. Rozdával radost a úsměv, sršel vtipem.
Málokdo si dovolil okřiknout uprostřed koncertu pro veterány hlavní číslo programu, aby snížila svoji hlasitost zpěvu, nekřičela tolik do mikrofonu, protože, jak řekl, jsme sice veteráni, ale ne hluší. Asi víte, o které příležitosti hovořím 😊. Koncert v SONO.
Lépe než hovořit stroze o něm, je hovořit o tom, jaký si myslím, že měl přístup k životu. Jaký měl vztah k přírodě a ženám, rodině, přátelům.
Vyjádřím to raději jeho slovy, použiji s dovolením jeho slova i dále: Najít dobrou partnerku je velké štěstí – s ní pak životem v lásce jít a vychovat děti. Našel štěstí odhalil další stránky života, se kterými se uměl poprat.
„Tmavé lesnaté stráně se světle hnědými vrcholky opadavých modřínů, ještě nepodlomené kůrovcem a se svěže zelenými horskými loukami Hostýnsko – Vsetínské pahorkatiny, které zasypal první sníh a hned druhý den roztál. Nakrátko se ukázalo i slunce a s ním se vynořily i střípky událostí posledních dnů a týdnů. Zdá se, že se splnilo hádání cikánky o mém vysokém věku, připomenu si své milé, bezstarostné úsměvy pravnoučat, jako květy na rozkvetlé louce, nebo potěšující zprávu o jmenování jednoho ze synů profesorem, ale i obavy z nedávné hospitalizace kamaráda. Na chvíli mně zaujmou koupající se ženy ve venkovní vířivce při vnější teplotě kolem nuly.“
Z mého pohledu žil naplno. Svědčí o tom nejen jeho početná rodina, vše, co zažil, čemu čelil, knihy, které napsal, dílo, které vykonal v tolika oblastech, až nepochopitelně rozmanitých, čemu všemu dal srdce a vdechnul život, že nestačí snad na život jednoho člověka. On to ale dokázal. Zapsal se do paměti a srdcí mnoha z nás.
Zkusím uvést pár vět z několika jeho dopisů, které adresoval mně, mé ženě, mým kolegyním, kolegům. Vždy byly nazvány osobitě, Bloudění, když za námi dojel na Lesní Hluboké, do oblasti Bílého potoka u Javůrku, kde je krásná příroda, o hledání cesty na dané místo, dopise Díky za radost, kdy se nebál vyjádřit pochvalně, když to bylo nejméně očekáváné. Své dopisy dokázal doplnit verši, malováním ryze moravskými motivy a svůj příchod doplnil o něco ze sebe, dokreslil kouzlo okamžiku, např. kyticí žlutých slunečnic se zelenými listy mečíků, podle Kytice, kterou natrhal na své zahradě v začínajícím podzimu. To byl také jeho dar.
Byl člověkem, který přivítal překvapení, třeba krojovanou cimbálkou, která dokázala krásně zahrát jeho oblíbenou Na Pavlovské dolině. Vybízel mnohé ke zpěvu dalších jihomoravských písní. Dokázal vnést nevšední radost, vyvolat příjemnou atmosféru, vzácné a nezapomenutelné chvíle, dokázal prohlubovat vzájemné vztahy, porozumění, posilovat přátelství a chuť do dalšího života.
Osvěžoval zábavu i tím, co si pamatoval ze svého mládí, aby se na každého dostalo. Přišel s příběhem, vyprávěním, názorem, vtípkem nebo anekdotou.
Děkujeme Ti z celého srdce za vše, čím si obohatil náš život a život svých blízkých přátel. Jsem vděčný za to, že jsem mohl být na jedné z Tvých mnoha cest s Tebou, že jsi byl, takový, jaký jsi byl. Ano, kdo v srdcích žije, ten neumírá. Budeš nám ale chybět.
Rád bych s ním pobyl více, déle, ale setmělo se.
Naše povykládání Tondo zůstává stále otevřené – snad na příštím setkání.
Kdy si opět společně zazpíváme Sbohem galánečko nebo „S pánem bohem, už jdu od vás, neublížil jsem z vás žádnému. Ni mladému, ni starému, neublížil jsem z vás žádnému.“
Nezapomenu, nezapomeneme!
Upřímnou soustrast Tvé rodině a všem pozůstalým!
Děkuji
Ing. Doc. Antonín Malach, CSc. se narodil 10. listopadu 1926 v Kuničkách na Blanensku do početné rodiny. Vystudoval učitelský ústav a po roce 1948 zůstal v armádě jako voják z povolání.
Současně vstoupil do KSČ. Jako voják z povolání pak vykonával různé velitelské funkce u vojenských útvarů a škol.
V roce 1953 byl vyslán jako pobočník velitele čs. delegace OSN pro kontrolu příměří v Koreji. Tato komise měla zajistit podmínky dodržování příměří na korejském poloostrově rozděleném válkou. Po návratu do vlasti vystudoval Vojenskou technickou akademii jako strojní inženýr.
Po vojenské a technické praxi u vojsk byl poslán jako učitel do vojenského učiliště v Nitře, kam se i s rodinou přestěhoval.
Své profesní úsilí věnoval výzkumu a realizaci světově zaváděného programovaného učení, které k nám přišlo z USA. Jeho princip spočíval v rozdělení učiva na části. To přineslo usnadnění a zefektivnění učení v rozvíjejícím se světě. Toto uspořádání učení umožnilo přechod na počítačovou výuku, realizovanou nejprve vyučovacími stroji a trenažéry a později počítači a simulátory.
V rámci prosazování této myšlenky podporované Akademií věd ČSSR a velením armády byl pověřen založením a řízením armádního pracoviště při Vojenské akademii v Brně s názvem Středisko pro výzkum učebních metod a prostředků. Stal se iniciátorem moderního systému přípravy vojenských specialistů včetně tvorby učebnic, výcvikových filmů a trenažérů.
Napsal několik učebnic, mezi nimi např. první čs. publikaci v oblasti trenažérového výcviku. Svoji odbornou kvalifikaci postupně rozšířil jako kandidát věd a docent v oboru pedagogiky.
Po třicetileté aktivní službě v armádě odešel do zálohy v hodnosti plukovníka. Poté působil téměř stejně dlouhou dobu jako vysokoškolský učitel na Masarykově univerzitě v Brně a na třech dalších soukromých vysokých školách.
Má velmi rozvětvenou rodinu, má celkem deset vnoučat a čtrnáct pravnoučat od dcery Jarky a tří synů, Antonína, Josefa a Jindřicha.
Čest jeho památce