V elektronické poště jsem si přečetl pozvání od ředitele Komunitního centra pro válečné veterány v Brně Karla Černocha pozvání do zámku v Lesním Hlubokém při příležitosti obnovení manželského slibu.
Rozmýšlel jsem se, zda tam jet. Na jednu stranu jsem chtěl pozvání přijmout, protože s Karlem máme velmi přátelský vztah. jsem si, jak obětavě a moudře se o veterány stará. Na všech setkáních válečných veteránu mě vždycky v Brně nebo v Praze zvlášť přivítal. Na mezinárodních setkáních mi v diskuzích dával přednost k vyjádření mého názoru. Uspořádal autogramiádu k podpisování mé knihy na Moravském náměstí v roce 2018. Také jsem slýchal, že v té oblasti Bílého potoka u Javůrku a Lesního Hlubokého je krásná příroda. Na druhé straně byl problém, jak se tam dostat. Požádal jsem kamaráda Jaryna Konečného na svezení autem. Jeho ochotný souhlas na zavolání telefonem rozhodl, že pojedu.
Napsal jsem pozdrav, kde v záhlaví jsem vyjádřil vztahy k jeho obnovení manželského slibu spojenými dvěma většími červenými srdci s monogramy M (Marie) a K (Karel) a pod tím propojení třemi malými zelenými srdci s monogramy jejich jmen F (Franta – jejich společný syn) a G a R (Gabriella a Robin – Karlovy děti z prvního manželství).
Dole jsem nakreslil kytici žlutých slunečnic se zelnými listy mečíků, podle kytici, kterou jsem natrhal na své zahradě v začínajícím podzimu.
V Lesním Hlubokém 17. září 2021
Najít dobrou partnerku je velké štěstí-
s ní pak životem v lásce jít a vychovat děti.
To se Ti Karle (na druhý pokus) podařilo
a dnes na zámku v Lesním Hlubokém se to utvrdilo.
Při této příležitosti zdravím Marie především Vás
abyste si uchovala vlídnost i půvab Vašich krás
Zdravím Tebe, milý Karle Černochu
náš hrdino, kamaráde a vzácný hochu!
Zachovej si dobré srdce, elán a zdravý rozum
a nadále veď naše brněnské Komunitní centrum.
Na zdar toho na počest Vás obou musí dnes
staroslovanské Živijó zvučně znět
Uprostřed přátel a dobrých vín vinšuje ze srdce Malach Antonín
Setkání mělo začínat v 18 hodin. Domluvili jsme se na výjezd v půl šesté od křížku. Tam čekala Jarynkova dcera Hana a připomínala, že otec nemůže kvůli očím jezdit v noci. Orientačně jsem se před tím díval na internet, kde se ukázala trasa na Ostrovačice – Domašov, pak podjezd dálnicí na Lesní Hluboké v délce 12 km. Podivil jsem se, že to Jaryn vzal Na Zastávku, ale uvědomil jsem si, že to tady v okolí dobře zná, že je to chytrý a zkušený chlap a že to bude asi výhodnější trasa. Pak to vzal na Zbraslav, Újezd u Rosic a pak se objevila obec Hluboká. Tu jsme projeli a octli jsme se ve vesnici Jinošov. Bohužel rozcestníky na křižovatkách chyběly a nikde se neukazoval cíl naší cesty. Já jsem pohodlně seděl na místě spolujezdce a neměl jsem se k úloze navigátora, uvědomoval jsem si, že jsem se měl víc podílet na sledování směru. Až když nebylo venku nikoho, koho by sed dalo zeptat, připadal jsem si jako v dávných dobách, kdy nebyla navigace GPS a jezdilo se pomaleji a málo a poptání na cestu nebylo výjimkou. Jaryn zamířil do otevřeného vjezdu nějakého většího podniku, ale nikde a ni živáčka. Konečně jsem vytáhl mobil a zadal Lesní Hluboké. Nabídlo se mi číslo telefonu. Na zavolání nás hlas nasměroval na Velkou Bíteš a Domašov. Po podjetí dálnice se pak ukázala směrovka na Lesní Hluboké. Tam nám nějaký člověk, co stál u svého auta ukázal směr, že je to kousek a že zámek uvidíme.
Za pár minut Jarek zaparkoval mezi auta u zámku a začali jsme hledat vchod. Jarek volá: „Tady je to“. Na travnatém nádvoří bylo několik lidí, mezi nimi Karlova žena Marie, která taky v brněnském centru pracuje. Snaží se Karla najít, že šek pro demižón. Zašel jsem do místnosti s lavicemi, několika stoly a pultem, za nímž kytarista hrál a zpíval Nohavicovu Sbohem galánečko.
Než přišel Karel, rozpředl jsem s Kytaristou rozhovor. Měl nástroj neobvyklého tvaru zvonu a říkal, že kytary vyrábí sám a prodává je za cenu tříměsíčních platu objednávajícího, např. 70 nebo 120 tisíc. Mezitím se objevil Karel. Přivítali jsme se a po fanfárách jsem bez brýlí (které jsem asi zapomněl) přečetl vinšování. To jsme zapili slivovicí z láhví a teprve, když někdo přinesl sklenice, přiťukli jsme s několika přáteli a zazpívali staroslovanské Živijó. S Karlem jsme prohodili několik vět. Rád bych s ním při této příležitosti pobyl déle, ale všiml jsem si, že se už stmívá a že musíme odjet. ještě jsem stačil zahlédnout velký sál a divil jsem se, proč je zámeček tak zchátralý
Cesta zpátky už byla otázkou půl hodiny. Oba jsme cítili, že ten zmatek musíme nějak utlumit, nejlépe zapít. Po zagarážování jsme u mě vypili sedmičku Rulandského šedého a pak litrovku znojemského veltlínu. Zatím, co při našich setkáních Jarynovi nestačím, tentokrát piji víc a ještě ho pobízím a nakonec naleji ještě pohárky slivovice. Tak skončilo očekávané oslavování. Povykládání s Karlem zůstává otevřené – snad na příští setkání, pokud se ho dočkám.