Československá obec legionářská
Organizace, jejíž historie sahá do roku 1921. Více v Historie ČsOL.
Našemu spolku je velkou ctí, že mohl navázat spolupráci s obcí legionářskou a podepsat s ní memorandum o vzájemné spolupráci. Toto memorandum bylo podespáno předsedy sdružení, statutárními orgány dne 26.6.2013 po řádném projednání všemi strukturami obou sdružení. Vyjádřili tak společné stanovisko k společenskému postavení organizací a důležitost spolupráce stejně orientovaných subjektů. Vnímání důležitosti a potřeby rozvíjet tradiční hodnoty pro budoucí generace a ochotu vzájemně se podporovat.
Vážíme si práce našich starších bratrských organizací! Vážíme si zakladatelů obce legionářské, jejich členů i těch současných. Vážíme si ideálů cti, rovnosti, demokracie, vlastenectví.
(podle textu Ladislava Holého)
Vznik Čs. obce legionářské –22.5.1921
Dnes, na počátku třetího tisíciletí, si s odstupem času ani neuvědomujeme, jakého významu se dostalo vzniku čs. obce legionářské, když naši otcové a dědové se rozhodli po svém šestiletém společném bojí za svobodu národa semknout se opět v jeden šik, ať bojovali ve Francii, Rusku nebo v Itálii. Byli si příliš vědomi svého skutečného bratrství, které je udržovalo v jakémkoliv okamžiku při životě, ať během bojů, nebo i v okamžicích volna, kdy se dostali do různých problematických a nebezpečných situací. Je třeba si uvědomit, že na konci první světové války se vrátilo domů více než osmdesát pět tisíc legionářů a 59 tis. domobranců. Během války ztratili celkem 4980 legionářů a 500 domobranců. Když se vrátili konečně všichni domů ke svým drahým a mezi ostatní občany naší republiky, poznali, že je nutné udržet kontinuitu tradic legií a jejich bratrských zásad, jimiž byl veden celý zahraniční odboj. Přestože se většina za nich rozprchla ke svým původním civilním zaměstnáním a nebo řada z nich zůstala v armádě, poznali, že je nutné se nadále mezi sebou organizovat. Vynutila si to snaha podílet se i v budoucnu na budování státu, jehož základy vytvořili právě oni svými obětmi. Považovali to za svou povinnost vůči bratřím, kteří zahynuli v daleké cizině.
Již od počátku roku 1920, kdy utichly boje o Těšínsko a jižní Slovensko, se začaly tvořit v jednotlivých krajích legionářské organizace, bohužel bez jednotné koncepce a přesně stanoveného plánu a programu. Docházelo pochopitelně při tom k řadě závažných chyb a ke zbytečným nesvárům. Nakonec se vše postupně urovnalo a legionáři se seskupili do dvou větších celků : Svazu čsl. legionářů a Družiny čsl. legionářů. Vedení svazu čsl. legionářů však po čase ztratilo ideu nadstranickosti legií a začalo koketovat s komunisty. To pochopitelně většina členů svazu odmítla. Především ruští legionáři si byli vědomi toho, jak rozkladně působili na jejich řady právě čeští rudoarmějci v době, kdy se legionáři probíjeli po magistrále, aby se z Vladivostoku dostali konečně domů. Došlo proto k vyjádření naprosté nespokojenosti vůči vedení Svazu čsl. legionářů, které mělo své vyústění právě před 80-ti lety, dne 15.7.1921 v Praze, kdy po jednání s Družinou čsl. legionářů vznikla jednotná a zcela nestranná organizace „Čs. obec legionářská“.
Úkol, směr a cíl čs. obce legionářské
Čs. obec legionářská, dále jen ČsOL, spolupracovala více než významně s čs. obcí sokolskou, se svazem DTJ, čs. orlem a čs. junákem. ČsOL měla především zájem na tom, aby v těchto organizacích byla vychována mládež s vlasteneckým cítěním, která jednou nejen převezme tradici legií, ale především zásady legionářského bratrství. Rovněž spolupracovala s bratrskými organizacemi, tj. obcí námořníků z jadranu, (tj. povstalců z Boky Kotorské), Svazem italské domobrany, Čs. obcí dobrovolníků 1918-19, Svazem stráže svobody, Národními gardami atd. Spolupracovala i s později odštěpenou, tzv. Nezávislou jednotou čs. legionářů. Pro ČsOL to vše byly prakticky bratrské organizace, protože v jejich řadách pracovalo mnoho legionářů.
Sama ČsOL měla řadu dílčích skupin, které se vzájemně doplňovaly a podporovaly, jako: Kruh starodružiníků, Kruh srbských legionářů, Sdružení italských legionářů, Kruh francouzských legionářů, Kruh legionářů židovského původu. ČsOL spolupracovala i se Svazem invalidů čs. legií, který finančně a materiálně podporovala. Také se sdružením slovenských legionářů. Ne nadarmo řekl při svém návratu do vlasti, v listopadu 1918, T.G.M.: „Bez Sokola by nebylo legií, bez legií by nebylo Československa!“.
Dokumentoval tím, že legie skutečně vyšly ze Sokola, jejich čeští velitelé byli převážně sokolští cvičitelé, borci a činovníci. Proto také během svého válečného působení převzali legionáři i sokolskou povelovou techniku a Tyršovu tělocvičnou soustavu.To byl také důvod, proč ČsOL jako celek převzala i sokolské organizační třístupňové řízení: jednota, župa, ústředí. Po ustavení Kanceláře čs. legií na Ministerstvu národní obrany a po nástupu legionářů do velitelských funkcí čsl. armády nic nebránilo úzké spolupráci se všemi armádními složkami MNO.
Členy ČsOL byli pochopitelně i vedoucí činitelé 1. odboje, oba bratři prezidenti T.G. Masaryk. a dr. E. Beneš. Stalo se pravidelností, že oba prezidenti zvali k sobě na Pražský hrad bratry legionáře při příležitostí svých narozenin, 28. října a výročí významných bitev. Bratři dokonce považovali prezidenta Masaryka za svého tatíčka, jak ho v roce 1917, při jeho návštěvě u doplňovacího pluku v Bobrjusku, oslovil v uvítacím projevu jeden bratr z moravského Slovácka. Toto oslovení T.G. M. pak přenášeli legionáři na své děti a ty na další naši mládež.
ČsOL přijala za svůj program zásady hlásané TGM a jeho Washingtonskou deklarací. Legionáři byli vždy plně oddáni demokracii a svobodě svého národa. Uplatnění těchto zásad se vždy snažili prosazovat i v politickém životě státu. Svou osvětovou činnost zaměřili především na informování veřejnosti o svém bojovém vystoupení za hranicemi. Jejich snahou bylo budit k obětem bojů za svobodu úctu, aby se stali jejich zásady mravnosti, porozumění a demokracie pro všechny občany vyšším a zásadním principem při budování naší republiky.
Samotné jednoty ČsOL se společně s pokrokovými organizacemi podílely i na organizaci oslav 28. října, 7. března (narozeniny TGM), Husových, Zborovských,… Pomáhaly jim při tom vždy vojenské útvary, které prováděly slavnostní přehlídky spojené s přísahami. Jejich posádkové hudby pořádaly koncerty často i při nedělních promenádách. Rovněž se ČsOL starala o budování a odhalování památníků padlým. Svou iniciativou se zasloužila i o vybudování Památníku odboje na pražském Vítkově. Také se podílela na převozu ostatků umučených italských legionářů, hrdiny ruských legií plk. Josefa Jiřího Švece a čs. neznámého vojína od Zborova. Pořádala zájezdy na bojiště Terron, Zborov, a další. Pořádala župní sjezdy ČsOL a zúčastňovala se sjezdů legionářských pluků v době výročí jejich vzniku.
Významnou oporou činnosti ČsOL byl její denník „Národní Osvobození“, který pod vedením svého vynikajícího šéfredaktora dr. Lva Sychravy patřil k nejoblíbenějším novinám v ČSR v letech první republiky i v letech 45-48, kdy byl po únorovém puči 1948 zrušen a nahrazen komunisty řízeným čtrnáctideníkem „Hlas revoluce“, sloužícím zájmům Svazu bojovníků za svobodu –respektive Svazu protifašistických bojovníků.
V době prvé republiky uskutečnila ČsOL celkem tři manifestační sjezdy. 3. a poslední se konal v posledním roce prezidentování TGM ve dnech 4.-7. 1935. Sjelo se na něj více než 40 000 legionářů nejen z naší republiky, ale i z celého světa. Konal se pod záštitou br. prezidenta TGM právě ve dnech dvacátého výročí veřejného vystoupení TGM ve švýcarském Curychu a Ženevě. Zde v roce 1915 při vzpomínkových oslavách 400. výročí Mistra Jana Husa vyhlásil TGM veřejně před svobodným světem bojový odpor Čechů a Slováků proti centrálním mocnostem (Německu a Rakousku-Uhersku).Tlumočil tak celému svobodnému světu odhodlání svého lidu bojovat za samostatnost našich zemí všemi prostředky. TGM využil tehdy i ohlasu, který vyvolalo první bojové vítězství čs. legionářů –“roty Nazdar“ 8.5.1915 v bitvě u Arrasu. Naši legionáři se na tomto třetím manifestačním sjezdu v Praze shromáždili proto, aby vzdali hold své vlasti, vzniklé z jejich krve a krve bratří, jejichž hroby byly rozsety, téměř po celém světě. Spolu s ČsOL se tohoto sjezdu zúčastnily i bratrské organizace.
Symboly ČsOL
Své symboly si legionáři přivezli již z legií. Měli mezi sebou celou řadu význačných výtvarníků, spisovatelů a básníků. Nejprve užívali členové ČsOL „legionářský“ čepicový odznak, vytvořený českými výtvarníky E. Burghardtem a L. Strimplem, kteří v Paříži velice aktivně pomáhali propagovat boj za svobodu našich národů. Tento legionářský odznak byl typický svou sevřenou výraznou formou a především tím, že ve smyslu chápání našeho národního odboje jako revoluce ujařmených národů vůči monarchistickému Rakousko-Uhersku, byli heraldické figury, tedy český lev a moravská i slezská orlice, zdobeny bez korunek. Tento odznak respektive emblém, sloužil jako čepicový odznak uniforem všech našich legionářů a domobranců (tj. čs. vojáků, kteří byli mobilisováni v italských zajateckých táborech až po 28. říjnu 1918 a účastnili se pak bojů o Těšínsko a jižní Slovensko).
Po celou dobu první republiky a po druhé světové válce (45-48) používali tento odznak na svých uniformách příslušníci Hradní stráže prezidenta republiky, pokud byli mimo oficiální službu. Ve strážní a reprezentační službě nosili malebné historické uniformy ruských, francouzských a italských legií. Na nich měli propůjčena všechna čtyři čs. vyznamenání, tj. : čs. válečný kříž (1914-18), Štefáníkův řád Sokola, Čs. revoluční medaili, Spojeneckou medaili vítězství. Po osvobození v roce 1945 nosila Hradní stráž do reprezentační strážní služby uniformu čs. zahraničních vojáků pozemních vojsk ze západní i východní fronty a leteckou uniformu RAF.
Je smutné, že se ČsOL po její obnově v roce 1991 nepodařilo přesvědčit prezidenta Havla, aby se Hradní stráž vrátila k tradičnímu oblečení čs. legionářů první i druhé světové války a tím dokumentovala sepětí současné politiky státu s demokratickými tradicemi odbojů, z nichž se tento stát zrodil.
Čepicový legionářský odznak byl prakticky používán více než 25 let. Kromě legionářů a Hradní stráže byl používán na diplomech, polooficiálních vyznamenáních a odznacích ještě po druhé světové válce až do roku 1948, kdy jeho užívání bylo po komunistickém puči trvale zakázáno.
Ve 20. letech nahradil tzv. čepicový odznak tradiční a dodnes užívaný odznak ČsOL, vytvořený francouzským legionářem a příslušníkem roty „Nazdar!“, akademickým sochařem br. Ottou Gutfreundem, který byl u nás znám především nejlepším výtvarným spodobněním postavy 1. prezidenta br. T.G.Masaryka. Hlavním motivem odznaku ČsOL je výrazný reliéf hlavy čs. legionáře ve francouzské přilbě, užívané našimi legionáři na bojištích ve Francii, Rusku a Itálii, umístěné mezi dvěma svazky „Svatoplukových prutů“, představujících svornost. Ve spodní části je doplněn obloukem se znaky Čech, Slovenska, Moravy a Slezska s nápisem „Č.SL. OBEC LEGIONÁŘSKÁ“. Díky našim bratřím z ČsOL v zahraničí neztratil na aktualitě a zachoval se do dnešních dnů.
V duchu tradic legií se stal i oficiálním symbolem současné znovuzrozené ČsOL.
Třetím a podstatným symbolem ČsOL se stal původní prapor Národní rady československé, vytvořený podle výtvarného návrhu 1. ministra obrany, tehdy ještě ministra války, br. gen. M.R. Štefánika. Prapor byl užíván především po Štefánikově návštěvě ruských legionářů na Sibiři jako „čs. válečný prapor“. Skládal se z horního bílého a červeného pole. Na střed obou polí byla položena zlatá či žlutá písmena „ČS“. Prapor byl poměrně silně modře lemován na horním, dolním a vlajícím okraji, zatímco bíločervené pole bylo ve vlajícím okraji zakončeno tupým klínem.
Sám autor praporu, gen. Štefánik, vysvětlil symboliku praporu slovy: „Válečná vlajka čs. armády je prostá: barva bílá, červená a modrá v podobě klínu; jím lámali jsme ledy nepochopení, nepřízně, zášti a zloby. Bílá a červená naše barva skví se na modrém pozadí jako na blankytné obloze, z níž bohdá budou navždy zahnány mraky poroby.“
Generál Štefánik nechal vyrobit tyto prapory roku 1918 v USA, při své cestě na Sibiř za ruskými legionáři. Byly tištěny na vlněné tkanině s plátěnou vazbou. V době první republiky je používaly všechny jednotky ČsOL jako oficiální prapor ČsOL. PO roce 1945 nebylo užívání tohoto praporu ČsOL z politických důvodů povoleno, protože ho v letech 1918-1920 užívaly ruští legionáři bojující proti bolševikům.
Bylo by jistě vhodné, aby současná ČsOL opět přijala tento prapor, respektive vlajku, jako svůj oficiální symbol a užívala ho ve všech svých jednotách. Také na svém hotelu „Legie“ by ho měla vyvěšovat společně s naší státní vlajkou.
Do symboliky ČsOL náleží i oblečení, které její členové používali za svůj stejnokroj. Je zcela pochopitelné, že při slavnostních příležitostech a oslavách to byly legionářské uniformy. Používali je jako slavnostní oblek, a většina z nich se ve svém legionářském stejnokroji dokonce ženila. Poslední hromadné vystoupení legionářů v jejich stejnokrojích bylo při pohřbu br. prezidenta dr. E. Beneše. v září 1948. Řada z nich se však tohoto rozloučení účastnit nemohla, protože je komunisty ovládaná policie, na pokyn komunistických sekretariátů pozatýkala již při cestě do Prahy. Byli uvězněni bez soudního rozhodnutí a propuštěni až druhý den po pohřbu. Později za komunistické normalizace se našlo několik odvážných, kteří v legionářských uniformách chodili na pohřby svých legionářských bratrů a pravidelně ve výroční dny bitev čs. legií obou světových válek i na vojenské hřbitovy. Pochopitelně pod dohledem komunistické tajné policie.
Sociální činnost ČsOL
Od vzniku ČsOL si byli bratři vědomi toho, že je nutné pomáhat břím, kteří si v boji za naši svobodu zničili své zdraví a neměli proto ve své vlasti dostatečné uplatnění. Stejně tak , že je třeba pomoci sirotkům a vdovám po padlých a zemřelých spolubojovnících. Proto působili na poslance a senátory, aby přijali pro legionáře a členy jejich rodin příslušnou sociální legislativu. Celkem bylo přijato k tomuto účelu 47 zákonů, vládních nařízení a vyhlášek. Některé z nich byly řízeny po linii Kanceláře čsl. legií, a některé měly všeobecnou armádní platnost.
Přestože řadou těchto zákonů udělala republika legionářům ze své vlastní vůle přednostní právo při umísťování v zaměstnání, bylo třeba jejich znění obhajovat, protože ne vždy bylo pro jeho uplatnění dobré vůle a ochoty. Pro tento účel vyl zřízen speciální právní odbor při ČsOL. Týkalo se to také vdov a sirotků po legionářích a i válečných poškozenců, i když nevyli legionáři.
To vše však nestačilo, a proto sama ČsOL vytvořila podpůrné fondy:
1. Fond výpomocný, určený legionářům, kteří se ocitli v nouzi,
2. Fond garanční k poskytování garance v maximální výši 5 tis. Kč při zařizování rodiny, bydliště atd…
3. Fond garanční k poskytování garance v maximální výši 5 tis. Kč při zařizování rodiny, bydliště atd…
4. Fond pro podporu nezaměstnaných byl poskytován členům ČsOL po dobu 3 měsíce a byl vyplácen župami ČsOL,
5. Fond pro podporu nezaměstnaných byl poskytován členům ČsOL po dobu 3 měsíce a byl vyplácen župami ČsOL,
6. Fond persekuční podporoval členy ČsOL, kteří utrpěli škodu při hájení zájmů legionářských, národních a kulturních . Týkalo se to především legionářů žijících v pohraničních oblastech, kde převyšoval německý živel.
7. Fond na podporu členů postižených živelnou katastrofou poskytoval příspěvky členům k odstranění škod způsobených požáry, povodněmi, vichřicemi apod.…Všechny tyto fondy řídilo kuratorium ústředního podpůrného fondu ČsOL.
Pro sirotky zřídil podpůrný fond ČsOL ve spolupráci s Kanceláří čs. legií ústavy–domovy- legionářských sirotků v Krnsku, Veleslavíně u Prahy a v Bystřici pod Hostýnem. Rovněž byly zřízeny pro úplné sirotky rodinné kolonie, něco podobného, co dnes známe jako „vesničky SOS“. Fond také řídil umísťování zvlášť nemocných nebo postižených dětí v léčebnách : Dolní Smokovec, sanatorium Krč a Šumperk, pro zmrzačené a slepé Jedličkův ústav v Praze a pro nevyléčitelně nemocné Přívoz a Luže – Košumberk.
Již od roku 1921 uskutečňovala ČsOL dětské prázdninové kolonie doma i v zahraničí pro děti legionářů z průmyslových středisek. Po mládež vytvořila ČsOL prázdninový odbor, který měl ke své činnosti čtyři táborové osady v Kostelci nad Orlicí, Bystřici pod Hostýnem, Turnově a Železném Brodu. Pro dospělé členy ČsOL a jejich manželky byla zřízena zotavovna na Slovensku v Tatranském Prilesu.
Okupace Československa, rozpuštění ČsOL a její obnova v roce 1945
Již v roce 1935 si byli legionáři vědomi ohrožení své vlasti nacistickým Německem. Proto ze svých synů a dcer začali v ČsOL organizovat tzv. „Legionářský dorost“. V době mobilizace tato legionářská mládež nastoupila do pořádkových služeb na místa těch, kdo museli odejít do služby v poli. V domácím odboji byl legionářský dorost významným pomocníkem svých otců organizovaných v :“legionářských pětkách“ při vojenské organizaci „Obrana národa“. Tyto „legionářské pětky“ pak v počátku německé okupace úspěšně působily především při zajišťování útěků čs. vojáků, důstojníků a letců do zahraničního odboje a v průběhu války v domácím odboji. Pětky byly organizovány především z prostých legionářů (vojáků a poddůstojníků) a řízeny vedoucím „Obrany národa“ v jednotlivých regionech. Bylo to proto, že nebyli tak nápadní, jako důstojníci. Přesto jich celá řada zaplatila tuto odbojovou činnost svými životy a jejich rodiny tvrdou persekucí.
Aktivita ČsOL byla po celou dobu její existence skutečně vysoká, přerušena byla jen německými okupanty (1939 – 1945) a trvala až do roku 1948, kdy byla zničena komunistickým Svazem bojovníků za svobodu. Projevila se především v době mobilizace pří mnichovském diktátě a hlavně za druhé světové války, kdy jak domácí odboj, tak zahraniční armádu, řídili na velitelských postech především legionáři, kteří byli mladším odbojovým pracovníkům doslova vzorem.
Jak byla ČsOL nebezpečná německým okupantům dokazuje, že ji Němci okamžitě na jaře 1939 rozpustili a její přední činovníky, pokud neodešli za hranice, internovali. Legionáři byli také mezi prvními popravenými, padlými, a umučenými v koncentračních táborech.
Ihned po 8.5.1945 dochází k obnově ČsOL, její jednoty automaticky přijímají do svých řad příslušníky čsl. zahr. armády. V čele stál známý jednatel z předválečné ČsOL bratr Jožka David. Oficiální přijetí bří druhého zahr. odboje se konalo při IV. sjezdu ČsOL v roce 1947 ve vinohradské sokolovně. Zde legionáři prvého odboje společně se svými pokračovateli z 2. odboje manifestovali soudržnost obou zahr. odbojů a přihlásili se k Masarykovým a i Benešovým zásadám svobody, demokracie a nestranickosti ČsOL. Bohužel jen na krátkou dobu.
Svaz bojovníků za svobodu likviduje a vymazává ČsOL z paměti národa na 42 let
Ihned po únorovém puči 1948, komunisty násilně vytvořené akční výbory v kterékoli organizaci, likvidovaly bezohledně všechny demokratické síly. Došlo na všechny dosud samostatné odbojářské organizace, které vznikly ihned po 5. květnu 1945. Byl to např. Svaz osvobozených politických vězňů a pozůstalých, který vznikl 28. května 1945. Měl 62 tisíc členů. Předsedou prozatímního výboru byl Viliam Široký. 24. června 1945 byl založen Svaz národní revoluce, který měl tři skupiny: Sdružení národního odboje, Sdružení čs. partyzánů a Sdružení účastníků Pražského povstání. Předsedou Svazu národní revoluce byl zvolen Josef Grňa.
Při likvidaci došlo v prvé řadě na legionáře a jejich ČsOL. Ostatně ruští legionáři měli u komunistů velký vroubek za svá bojová vystoupení na magistrále (1917 – 1920) proti ruským bolševikům. I když by jim měli být sověti vděční za záchranu ruského zlatého pokladu a zbavení vlády hrůzovládce Kolčaka. Řada z nich, jako např. generál Vojcechovský a plk. Borecký to odnesli hned v květnu 1945, kdy je příslušníci NKVD, přímo po osvobození Československa, odvlekli do SSSR, kde zahynuli někde na Sibiři v koncentračních táborech GULAGu.
Ve dnech 8. a 9. května 1948 provedli, komunisty dosazení členové do tzv. akčních výborů a předsednictev výše uvedených samostatných odbojářských organizací, na ustavujícím sjezdu Svazu bojovníků za svobodu, svolaném na příkaz KSČ, násilné sloučení všech odborářských organizací včetně ČsOL, která byla bez vědomí a souhlasu svých členů ihned rozpuštěna. Do čela nově vytvořeného Svazu bojovníků za svobodu, si již 17.7.1949 vyžádalo na Ministerstvu vnitra výmaz ČsOL z rejstříku registrace.
28. března 2001 se na sněmu ČsOL v Praze ve svém projevu velice zmýlil předseda současného Českého svazu bojovníků za svobodu Judr. Jakub Čermín, když tvrdil, že v roce 1948 jeden z tehdejších představitelů ČsOL br. Jožka David, dobrovolně podepsal žádost o zařazení ČsOL do komunisty vytvořeného Svazu bojovníků za svobodu. Záměrně tak převzal doktrínu i lež tehdejších komunistických likvidátorů ČsOL. Ta dobrovolnost br. Jožky Davida byla asi stejná, jako dobrovolnost obyvatel Podkarpatské Rusi , když tam probíhalo roku 1945, doslova „pod sovětskými bodáky“, násilně uspořádané referendum o tzv. dobrovolném připojení tohoto našeho výsostného území k SSSR. Jakmile se někomu vyhrožuje a dá se mu (obrazně řečeno ) nůž , nebo pistole mezi lopatky, tak v tom případě každý rád „dobrovolně“ si podepíše i vlastní rozsudek smrti. To přece známe z vykonstruovaných a nezákonných procesů v padesátých letech. I kdyby tvrzení JUDr. J. Čermína byla pravdivá, tak by on sám měl jako právník vědět, že podle tehdejších stanov ČsOL, neměl žádný jednotlivec právo sám podepsat cokoliv, co by znamenalo rozpuštění ČsOL. Také ze strany Svazu bojovníků za svobodu byl tento čin protiprávní. Svaz neměl právo přijmout žádný takto podepsaný požadavek.
Je ironií, že na celé této likvidaci ČsOL se nejvíce podílel soudruh Jan Vodička, ten Vodička, kvůli kterému se zastřelil hrdina ruských legií plukovník Josef Jiří Švec, když se tento bolševický agitátor mezi legionáři snažil v říjnu 1918 morálně rozložit bojem vyčerpané a unavené braty 1. střeleckého pluku „Jana Husa“ tak, že odmítli poslušnost svému veliteli. Plukovník Švec nekázeň svých vojáků, kteří před ním, svým velitelem, dali důvěru Vodičkovi, nepřenesl přes srdce a vzal si dobrovolně život. Jeho tragická oběť navrátila jeho legionářům zpět kázeň, ke které se dobrovolně zavázali. V době poúnorové, 1948, působil tento zloduch dokonce jako poslanec za KSČ ve funkci předsedy branného výboru poslanecké sněmovny.
17. prosince 1951 se konal slučovací sjezd obou odbojářských svazů, tj. českého a slovenského. Čestným předsedou tak vzniklého Československého svazu bojovníků za svobodu byl zvolen soudruh Klement Gottwald, výkonným předsedou soudruh Jan Vodička a místopředsedy soudruzi Ján Demián a B. Spáčil.
Členové ČsOL byli pak násilně včleněni do tzv. Čsl. svazu bojovníků za svobodu, později nazvaného Čsl. svaz protifašistických bojovníků. Ten se postaral i o to, že ČsOL byla okradena o svůj několikamiliardový majetek. Členové ČsOL byli zařazeni, bez ohledu na druh odboje, do tzv. základních organizací Svazu bojovníků za svobodu. A to podle svého bydliště, jako to bylo u uličních výborů KSČ. Měli své, komunistům oddané, uliční důvěrníky. Prostě musela být zachována organizační struktura jako v KSČ, aby se vždy a vše o každém vědělo. V čele základních organizací, okresních výborů a ústředního výboru Svazu stáli zásadně pravověrní a bezohlední komunisté, prověření sekretariáty KSČ všech stupňů. Ti rozhodovali o tom, kdo bude ze Svazu vyloučen a kdo ne. To mělo pak i vliv na další existenci, osudy a i životy samotných legionářů a jejich rodin. Legionáři a zahraniční vojáci 2. odboje (pokud sami nevstoupili do KSČ a nekolaborovali s ní) byli ve Svazu zařazeni na nejnižší příčku společenského žebříčku. Naopak na nejpřednější a nejvíce protěžované příčce stáli čeští rudoarmějci, kteří bojovali za prvé světové války proti našim legionářům. Jim rovní byli tzv. vedoucí komunistického domácího odboje. Ti řídili členy Svazu pod heslem: „Do boje nás vedla KSČ“. Také šířili další lež, že hlavní vedení odboje řídila KSČ v Moskvě a nikoliv jimi nazývané londýnské „buržoazní“ vedení, tj. vláda a státní rada, řízené prezidentem Dr. E. Benešem.
Řada legionářů obou odbojů a bojovníků za naši svobodu, domácích nebo zahraničních, byla po únoru 1948 komunisty protiprávně popravena nebo umučena. Ještě více jich prošlo věznicemi, koncentráky a pracovními tábory v uranových dolech, kde museli pracovat bez ochranných prostředků, aniž by byl brán zřetel a ohled na zdravotní následky. Nikdo ze Svazu bojovníků za svobodu, resp. Svazu protifašistických bojovníků se jich nezastal, naopak se v celém Svazu psaly a odesílaly bezohledné petice za jejich důsledné potrestání maximálními tresty.
Jednou z obětí tohoto komunistického násilí byl i v roce 2000 zemřelý předseda ČsOL br. generál „in memoriam“ Jan Štursa, který jako vězeň komunismu byl muklem jáchymovských uranových dolů. Ten těsně před svou smrtí na koncertě Taxmenů řekl v jedné anekdotě, kde se měl český legionář vyjádřit k nápisu na svůj náhrobek: “ Napište tam jasně: Padl za vlast a pro výstrahu druhým, co by chtěli padnout za vlast!“ Tímto černým humorem chtěl zvýraznit odměnu, jaké se dostalo u nás těm, kteří bojovali, nasazovali a obětovali své životy za naši svobodu.
Tento Svaz protifašistických bojovníků rovněž požadoval v roce 1977 na svých členech podpisy petice proti Chartě 77, tzv. „antichartu 77“. Byl také poslední společenskou organizací, která ještě po 17. listopadu 1989, přesněji 25.11.1989, vyhlásila v č. 47/1989 svého „Hlasu Revoluce“ jednomyslně přijaté prohlášení celého svého ÚV ČSPB na podporu KSČ a proti studentskému stávkovému hnutí, Občanskému fóru a demokratizaci společnosti. Jednomyslné schválení tohoto prohlášení zdůraznil ÚV ČSPB ještě 2.12.1989 ve svém „Hlasu Revoluce“ č. 48/1989, tedy již v době, kdy s KSČ nekamarádil ani jeho satelitní SSM. Tak se stal ÚV ČSPB vůbec posledním spojencem zmírající totalitní KSČ.
Znovuvzkříšení Československé obce legionářské
Přestože se v Československu v době komunistické totality nesmělo o legiích a ČsOL vůbec mluvit, navzdory tomuto ČsOL žila. Bylo to ve svobodném světě, kam odešli do svého druhého exilu především západní letci a vojáci druhého zahraničního odboje, aby se zachránili před zatčením, mučením, vězením, případně popravou a dalšími komunistickými persekucemi. Ti zde založili ihned v roce 1948 Československou obec legionářskou v zahraničí, která působila nejen ve Francii, Anglii, USA a Kanadě, ale téměř ve všech světadílech. Jejím posláním bylo společně s dalšími exulanty a krajany, Sokolem, Orlem, Junákem a dalšími demokratickými organizacemi, usilovat o navrácení demokracie do naší vlasti. Jejich práce nebyla marná a jsme jim za to vděčni. Pomohli při znovuvzkříšení ČsOL za nás.
Bohužel po listopadu 1989 již nežil nikdo z představitelů ČsOL z roku 1945 až 1948. Tak se stalo, že se nepodařilo obnovit ČsOL ihned počátkem roku 1990, jako se podařilo sokolům obnovit jejich ČOS a tím včas (podle zákona) požadovat navrácení sokolského majetku. Sokolové byli na politickou změnu lépe připraveni, protože již v době tzv. Pražského jara roku 1968 se odvážně pokusili o obnovu ČOS a odtržení od komunistického ČSTV. Tuto výhodu a zkušenost ČsOL neměla. Její členové byli v té době příliš roztříštěni v základních organizacích ČSPB (který stále v té době volal po jednotě odbojářů) mezi různé odbojáře. Značná řada legionářů a příslušníků 2. zahr. odboje stála pro své protikomunistické názory mimo ČSPB, který propagoval u nás komunistické ideje. Rovněž komunistické násilí na nich a jejich rodinách páchané sehrálo svou úlohu, tj. neprojevovat se. ČsOL tak ztratila čas k vypracování a registraci svých stanov u Ministerstva vnitra, nutných k nárokování navrácení majetku bývalé ČsOL. Teprve až po téměř 2 letech od tzv. Sametové revoluci se dne 8. října 1991 sešli legionáři a zahr. vojáci 2. odboje, aby ve smyslu zákona č. 83/1990 Sb. obnovili tuto naši nejstarší odbojovou organizaci. Bohužel registrace stanov ČsOL potvrdilo Ministerstvo vnitra teprve 12.2.1992. Tím ČsOL nemohla dodržet termín určený zákonem k nárokování jejího původního, dnes několikamiliardového majetku. Ztratila tak možnost jeho celého navrácení. Požadavky na vrácení majetku totiž musely být podány jeho dosavadním uživatelům nejpozději do 31.12.1991. Uplatnění nároků na vrácení majetku nemohl zajistit ÚV ČSPB, v té době stále řízený převážně starými komunistickými strukturami, protože nebyl nikdy právoplatně uznaným pokračovatelem ČsOL založené 1921. Ostatně vedení ČSPB ani nemělo na obnově ČsOL zájem. Tím méně na vrácení jejího majetku. Je smutné, že vláda, ani poslanecká sněmovna nebyly ochotny v tomto případě poskytnou pro ČsOL výjimku ze zákona a prodloužit jí datum podání požadavků na vrácení jejího původního majetku. Registrací ČsOL u Ministerstva vnitra získáním vlastního IČO a bankovního účtu se opět ČsOL stala de facto samostatným, na nikom nezávislým právním subjektem a pokračovatelem té ČsOL, jakou ji před 80 lety, 15. ledna 1921, založili naši otcové a dědové. Stanovy ČsOL byly postupně novelizovány: I. celostátním sněmem ČsOL ve dech 4. a 5. dubna 1995, II. sněmem 18. a 19. května 1998 a III. sněmem 28. a 29. března 2001.
V prvních stanovách z roku 1992 se ČsOL dopustila chyby, když převzala ze stanov ČSBS podmínku, že za člena ČsOL může být přijat jeden člen rodiny po zemřelém legionáři nebo příslušníku 2. zahr. odboje. Tato podmínka byla doslova persekucí vůči ostatním členům rodiny a ČsOL se tak nerozvážně připravila o své další případné členy.
Znovu obnovená ČsOL navázala svou činností na aktivity svých předchůdců z prvé republiky.Těsně po XII. Všesokolském sletu, v červenci 1994, uspořádala svůj velký republikový sněm z celého světa. Ve vzorně vyrovnaných šicích a pozdravováni pražskou veřejností pochodovali sestry a bratři ukázněně z prostoru Můstku přes celé Václavské náměstí až k soše sv. Václava, kde položili květy, a po krátkém projevu vzdali hold oběma národními hymnami Čechů a Slováků těm, kteří se tohoto okamžiku nedočkali. V čele průvodu byli na vojenských džípech vezeni poslední žijící legionáři prvého odboje. Sjezdu se účastnili také představitelé vlády a parlamentu. Jeho zakončení bylo ve Veletržním paláci na výstavišti, kde se účastníci sjezdu mohli pobavit vzájemně mezi sebou. Zde došlo k dojemným setkáním bojových druhů po mnoha letech. Ještě v témže roce uspořádala ČsOL návštěvu míst ve Velké Británii, kde se připravovali naši vojáci k vylodění na evropská bojiště, parašutisté k nasazení v Protektorátu a odkud startovali naši letci k bojům v bitvě o Británii a také k náletům nad Německo. Společně s Ministerstvem obrany uspořádala ČsOL zájezdy na zborovské bojiště , k nově opravené mohyle u Cecové, zbořené za 2. sv. války. Největší zájezd se uskutečnil za přítomnosti prezidenta V. Havla na počest 80. výročí bitvy u Zborova, dne 2. července 1997. Jak ústředí ČsOL, tak její jednotlivé jednoty, uspořádaly řadu zájezdů po stopách našich legionářů 1. a 2. odboje do Francie, Velké Británie, Itálie, Polska, na Ukrajinu Slovensko ….
ČsOL podporovala akce pořádané Kluby vojenské historie, kde mladí příznivci legií vytvářeli bojové scény bitev u Bachmače, Lipjag…z období mobilizací z roku 1938. Podíl těchto mladých vlastenců na květnových oslavách 55. výročí osvobození Plzně americkou armádou v květnu 1945 a jejich účast při bojové vzpomínce na Pražské květnové povstání 1945 nebyl zanedbatelný. Naopak značně převyšoval.
Bratřím, kteří stáli v čele ČsOL od roku 1991, tj. bratru gen.Tomáši Sedláčkovi, br. gen in memoriam Janu Štrusovi a jejich dalším spolupracovníkům, se podařilo z tohoto velikého původního majetku zachránit pro ČsOL alespoň pražský hotel Legie, jehož pronájem dnes zajišťuje finanční nezávislost ČsOL.
V roce 1995 schválila poslanecká sněmovna zákon o odškodnění zahr. vojáků. Bohužel prezident republiky V. Havel, na radu předsedy ČSBS Dr. Jakuba Čermína, tento zákon nepodepsal. Jen díky neúnavným protestům a kritice ČsOL i veřejnosti byl konečně tento zákon pod č. 39 v roce 2000 schválen a prezidentem podepsán. Bohužel ten, který se na jeho přípravě rovněž významně podílel, br. gen. Jan Štursa, zemřel těsně, jen několik dní, před jeho schválením. I on patří mezi těch více než 2000 zahr. vojáků, kteří zemřeli dříve a odškodnění se nedočkali.
Symbolika znovuvzkříšené Československé obce legionářské
Kromě původního Gutfreundova odznaku ČsOL z prvé republiky převzali legionáři jako svůj druhý symbol odznak 2. zahr. odboje. Reliéf zlatý meč položený na zlatém věnci s lipovými a vavřínovými listy byl převzat z čs. vojenské medaile 1939 – 1945. Bylo by vhodné prohlásit za další symbol znovuvzkříšené ČsOL její oficiální prapor.
Za další symbol současné ČsOL lze považovat její stejnokroj, který převzala od ČsOL v zahraničí.Ta ho užívala již od svého vzniku v roce 1948.
Stejnokroj ČsOL se skládá z černého baretu s čepicovým důstojnickým znakem ČSR s meči z roku 1930, tmavěmodrého saka, které má nad kapsičkou připevněné medailové stužky, případně medaile in natura. Nad nimi mají letci RAF a parašutisté svá označení. Pod kapsičkou mají bývalí příslušníci pozemních zbraní našitý vyloďovací znak čs. samostatné brigády ve Velké Británii, tj. českého lva se znakem Slovenska na prsou, položený na modročevené šachovnici o 9 polích. Letci zde nosí emblémy svých válečných letek. Modré sako doplňují šedé kalhoty. Na tomto stejnokroji se povětšině nenosí hodnostní označení. Dokumentuje se tím rovnost a bratrství členů ČsOL.
Kromě tohoto stejnokroje ČsOL nosí někteří členové uniformy československé respektive české armády. Je již téměř výjimkou, že si někteří obléknou uniformu, kterou nosili za 2. sv. války. Někteří mladí členové, většinou členové tzv. Klubu vojenské historie vystupují před veřejností při slavnostních příležitostech v uniformách, které zdědili po svých legionářských předcích.
Sociální práce současné Československé obce legionářské
Začalo to v roce 1993 nejprve akcí britské charitativní společnosti A.B.A., kterou byla ČsOL oslovena a následně pověřena rozdělováním podpůrných sociálních částek, určených sestrám a břím, bojujícím v době 2. sv. války na západní frontě, respektive i jejich vdovám. Tuto akci z pověření A.B.A. zajišťoval obětavě br. gen. Antonín Špaček. Nejen že se postaral o zahr. vojáky bojující na západní frontě, ale přesvědčil donátory, aby se tato podpora vztahovala i na ty, kdož bojovali na východní frontě. Těmito podporami, proplácenými v angl. librách, bylo obdarováno množství členů ČsOL. Rovněž se bratr gen. Špaček zasadil i o to, že určitá veliká částka přišla i našim spolubratrům, kteří bojovali na Ukrajině, na území bývalé naší Podkarpatské Rusi, když toto území zabral násilně SSSR.
Nyní již tento pramen podpory vyschl, jeden ze zakladatelů tohoto fondu zemřel a tak, pokud ještě něco se do České republiky od A.B.A. dostane, obdrží to především vdovy – Angličanky po našich letcích a vojácích, sloužících během války ve Velké Británii.
Naše ČsOL se od prvopočátku snažila přesvědčit Ministerstvo obrany, že při lázeňské a další zdravotní péči, by měly být zrovnoprávněny vdovy po našich zahr. vojácích, se ženami dosud žijících zahr. vojáků. Ty totiž podle platných rozkazů MO nemají nárok na lázeňskou a rekreační péči, přestože dosloužily svým mužům až do hrobu. Je to nespravedlivé a nelidské. Přesto ČsOL v tomto úsilí nepolevuje a věří, že příslušní činitelé pochopí tento problém, a odstraní tuto persekuci vdov po zahr. vojácích. Bohužel ani v tomto roce nikdo z nich, poslanců i senátorů, neprosadil odstranění této nespravedlnosti. Je to ostudné.
Další účelnou podporou jsou sociální příspěvky z nadačního fondu ČsOL. Správní rada nadačního fondu ve spolupráci se sociální komisí udělila na základě žádostí potvrzených z jednot celou řadu soc. podpor vdovám po našich břích, které se provdaly až po 5. 5.1945 a nevztahoval se na ně zákon 39 /2000Sb., aby jim alespoň trochu ulehčila jejich strádání. Rovněž z tohoto nadačního fondu byly poskytnuty členům ČsOL příspěvky na zdravotnické, především sluchové a stomatologické prostředky a rovněž invalidní vozíky od A.B.A.
Významná byla i pomoc ČsOL při povodních a záplavách v roce 1997. ČsOL uspořádala mezi svými členy sbírku na pomoc postiženým z řad ČsOL. Toto se opakovalo i v případě záplav v jižní oblasti Podkarpatské Rusi. Sbírka s podporou RV ČsOL vynesla celkem půl milionu Kč. Ve všech případech byly podpory vypláceny přímo postiženým členům ČsOL doma i na Podkarpatské Rusi.
Tato soc. práce pro ČsOL dokumentuje, jak je nutné, aby se v této činnosti pokračovalo, podobně jak tomu bylo za prvé republiky a v letech 1945 – 1948. Tuto činnost je ČsOL schopna vykonávat samostatně.
Publikační, tisková a historicko-dokumentační činnost dnešní ČsOL
V krátké době svého trvání od roku 1991vyvíjela značnou publikační činnost. Nebyly to jen články členů ČsOL zveřejněné v Národním osvobození, regionálním či celostátním tisku, ale vydala sama i několik publikací. Např.: publikace genmjr. Gustava Svobody Československé válečné hroby v zahraničí v edici Vzpomínky a svědectví vydala ČsOL práci genmjr. v.v. ing. Františka Žáka Tak to bylo a od Paedr. Josefa Velfla Grand – gen. Josef Kholl ve světle vzpomínek. K propagaci ČsOL slouží brožurka s názvem Co je a co chce ČsOL. ČsOL rovněž odkoupila celé řady publikací s legionářskou tematikou obou odbojů od různých nakladatelství. Knihy byly předávány jednotám ČsOL, které je rozdělovaly do školních a veřejných knihoven, aby se především mládež seznamovala s bojem a tradicemi čsl. legií a legie se tak opět vracely do paměti národa.
Významně působil vliv ČsOL v České televizi ve spolupráci s Českým Národním filmovým archívem, kde se podařilo připomenout náš československý odboj prostřednictvím řady filmových medailonků o našich významných vojácích a letcích. ČsOL také významně podpořila výrobu krátkých i celovečerních filmů s tematikou zahr. odboje .
Aby byla oživena paměť národa a generací, které o legiích 1. a2. odboje téměř nic nevědí, uspořádala řada jednot výstavy a přednášky, které byly a jsou veřejností vysoce hodnoceny. Rovněž někteří členové ČsOL jsou provozovateli soukromých muzeí s tematikou odboje.
(Například soukromé muzeum s vojenskou tematikou, které v Doudlebách nad Orlicí provozuje člen naší jednoty, br. Frost)
Československá obec legionářská na počátku třetího tisíciletí
V současné době má ČsOL téměř 4000 členů. Do svých řad přijímá příslušníky druhého zahr. odboje, kteří se nestali dosud členy ČsOL a také potomky po legionářích prvého a druhého odboje. Rovněž účastníky čsl. vojenských operací v rámci NATO a OSN, žáky vojenských škol, členy Klubů vojenské historie a každého, kdo má vztah k tradicím legií obou odbojů a je ochoten zapojit se aktivně do práce na plnění úkolů vyplývajících ze stanov a poslání ČsOL. Ti mladí jsou zárukou, že budou pokračovateli tradic legií, aby jejich památka nezahynula!
V jubilejním roce 80. výročí vzniku ČsOL se uskutečnil ve dnech 28. a29. března 2001 již III. celostátní sněm ČsOL. Jeho průběh byl velice bouřlivý. Šlo především o to, zda ČsOL jako první a zcela výjimečná odbojová organizace v Československé, respektive České, republice má být podřízena jen jako jakési sdružení Českému svazu bojovníků za svobodu, který ji po komunistickém puči v únoru 1948 násilně včlenil do svých řad společně s dalšími odbojářskými organizacemi, které vznikly u nás po druhé sv. válce. Významnou alternativou však bylo, aby ČsOL zůstala samostatnou, svéprávnou a státotvornou Československou obcí legionářskou, jak ji založili v roce 1921 naši otcové a dědové.
Zvítězil zdravý rozum a celostátní sněm ČsOL rozhodl 54 hlasy proti 39, že ČsOL bude nadále zcela samostatnou, jak byla v roce 1921 založena. S ostatními odbojovými svazy a sdruženími, stejně jako s dalšími demokratickými organizacemi, bude spolupracovat na principu vzájemné bratrské tolerance, respektu a úcty. Současně sněm vyhlásil i „program a cíle ČsOL“, který má být koncepcí pro zajištění další budoucnosti ČsOL. Na sněmu byl postaven do čela ČsOL, jako její předseda pro další období 2001 až 2004, br. generál Antonín Špaček.
Všichni účastníci sněmu ČsOL obdrželi, kromě jiných jednacích materiálů, i první vydání této, v té době dosed nepřepracované, publikace.
Rekapitulujeme – li dnes celých 80 let od vzniku ČsOL, musíme konstatovat, že svoji bohatou činnost vyvíjela ve své vlasti jen necelých 20 let za prvé republiky (přesně 18 let a 3 měsíce, tj. leden 1921 až březen 1939), potom 2 roky a 10 měsíců po 2. sv. válce (květen 1945 až únor 1948), aby byla umlčena a vymazána Svazem bojovníků za svobodu z paměti národa na dlouhých 42 let a 10 měsíců (únor 1948 až prosinec 1991). Jen díky sestrám a bratřím z ČsOL v zahraničí, kteří působili ve svobodném světě, nebyla kontinuita ČsOL přerušena.
Tato stručná retrospektiva 80 letého trvání ČsOL, z nichž bohužel po dobu 42 let komunistického násilí byla vymazána z paměti národa a žila jen v zahraničí – ve svobodném světě, zatímco její členové doma ve vlasti byli perzekuováni jen proto, že bojovali za svobodu a demokracii, si jistě zaslouží podrobnější zhodnocení profesionálními historiky.
Dík všem za dosavadní práci a přání do úspěšné budoucnosti ČsOL
Při příležitosti tohoto významného jubilea obce legionářské je nutné nejen poděkovat všem sestrám a bratřím, mrtvým i živým, kteří se v průběhu těch 80 let podíleli a dosud podílejí na její činnosti pro národ, stát a demokracii, ale popřát Československé obci legionářské do dalších let úspěch, a hlavně hodně mladých nadšenců a obětavých pokračovatelů, aby tradice legií nezahynula, ale byla trvale zachována příštím generacím.