Členka spolku Mgr. Dagmar Martinková, Ph.D. je potomkem Volyňských Čechů (usídlených na Ukrajině v minulých stoletích) a tak není divu, že se plně zapojila do pomoci krajanům, které z jejich domovů vyhnala ruská agrese. Od prvních dní válečného konfliktu se snažila hlavně o pomoc lidem z oblasti kolem Žitomiru a Kyjeva. Jak tato pomoc probíhala se dočtete dále.
Dne 24.2. byla Ukrajina napadena Ruskem. Bezprostředně poté jsme napsala předsedkyni Rady Čechů na Ukrajině prof. Ludmile Čiževské do Žitomiru jak v této situaci konkrétně pomoci. Požádala mě zda by bylo možné odvézt děti a ženy. Obrátila se na mě následně paní poslankyně Jermanová zda je možné nějak pomoci a začal koloběh telefonátů a hledání možností jak ženy a děti odvézt. Musely se probrat všechny varianty od nutnosti vakcinace (covidová situace – to bylo následně zrušeno) a jakých dokladů přes hranice, ministerstvo vnitra bylo kontaktováno, večer hovor, upřesnění počtu osob, asi 100. Nejprve varianta, že se odvezou děti, poté již varianta, že maminky budou chtít jet s nimi. Jako největší problém se objevila doprava na ukrajinské hranice.
Druhý den ráno komunikace pokračovala. Ministerstvo vnitra nedávalo žádnou odezvu, ukázalo se, že dopravu nemůžou zařídit (ale nikdo to napřímo neřekl), žádný humanitární koridor nebyl. Spíše vyřešit dopravu na hranice jiným způsobem, najít dopravce. Všechny busy, které doposud jezdily do Žitomiru a Rivne končily ve Lvově, dál nikdo nechtěl jet. Paní poslankyně Pokorná Jermanová, místopředsedkyně zahraničního výboru v PS PČR, se kterou jsem se již dříve setkala, mě nakontaktovala na pana poslance Andreje Babiše, který by možná dokázal zafinancovat dopravu na hranice, nebo i další věci…Zavolal. Nechal si vysvětlit kdo jsme a v čem potřebujeme pomoci. Řekl, že to může podpořit. Volala jsem velvyslanci na Ukrajině panu Matulovi , který však již byl bohužel na cestě z Ukrajiny a spíše radil, abychom počkali s převozem lidí, až se vše uklidní.
Chápala jsem , že se to musí udělat co nejdříve. To jsem také potvrdila, protože Žitomir byl skutečně ohrožován a v následný den došlo k dalšímu odstřelování. Ano, uvažovalo se o tom zda cesta je bezpečná a zda není lepší zůstat na místě a útoky přečkat ve sklepích.
Nesdílela jsem názor velvyslance Matuly a pokračovala jsem v jednáních. V sobotu se ozvali z MV, že nějakou možnost přece jen můžou nabídnout. Doprovod plus nějaké logistické zajištění cesty při přechodu hranic. Po nedělním odstřelování Žitomiru se odjezd urychleně posunul na pondělí ráno, což znamenalo, že lidé z MV nestihli dorazit do místa, ale potkali se již na cestě a pomáhali při přechodu na hraničním přechodu Čop (tady se pěšky nemohlo takže se musel udělat improvizovaný manévr, že dva české autobusy přejely na ukrajinskou stranu, převzaly pasažéry a jely zpět).
První skupina po nabídce a dohodě s ČsOL byla ubytována v hotelu Legie 2. března kolem 1. hodiny ráno 80 osob. Celkově jelo 88, ale část se cestou odpojila, protože už měli svoje kontakty.
Jakmile se povedla tato cesta vypuklo další jednání o podpoření další evakuační cesty. Velmi rychle se zorganizovalo několik autobusů různých velikostí, celkově se přepravovalo při další cestě asi 250 osob. Tyto osoby byly po větších skupinách rozmístěny podle předjednaných destinací. Do Rychnova nad Kněžnou šli přímo do rodin, do Broumova (Komunitní centrum), do Písku, do Litoměřic a Karlovy Vary. Třetí velmi početná skupina 430 osob byla již rozmisťována s pomocí Ministerstva vnitra do míst: Karlovy Vary, Františkovy Lázně, Březová u Karlových Varů, Rožmberk nad Vltavou, Skočice, Kostelec nad Orlicí. Další jeli do Ústí nad Labem. Další krajané byli rozmisťováni do stejných měst a poslední skupina byla rozmístěna na Moravě, v okolí Šumperka za pomoci zdejších starostů (Velké Losiny, Javoříčko a Šumperk). Celkově byl organizován příjezd pro 980 osob.
Od Andreje Babiše jsem postupně na všechny autobusy vyjíždějící ze Žitomiru a okolí (Malinivka, Malin) na ukrajinské hranice získala finanční prostředky jako dar pro Spolek krajanů v Žitomiru.
Pro dopravu od slovenských hranic se vehementně nabízela paní hejtmanka Středočeského kraje paní Pecková a nabídla autobusy kraje. Další autobusy jsem získala přes generálního ředitele hasičů pana Vlčka. Přechod přes hranice, případný doprovod poskytla zvláštní jednotka MV, přechody dále konzultovány s MZV, později jsme zde již měli české policisty a hasiče.
Od počátků byla řešena výuka českého jazyka. První týden jsem učila děti v Praze já, následně jsem zajistila paní učitelku Evu Řezníčkovou, která začala učit děti každý den. Dále jsme řešila spolu s dalšími subjekty společenský a kulturní program pro děti a ženy, zdravotní prohlídky a registraci u lékařů (volné kapacity, možnosti – zda vůbec nějaké jsou apod.). V Ústí nad Labem byla postupně zajištěna docházka dětí do ústeckých škol. Příprava možností vzniku dětských skupin.
Kancelářské zázemí pro občasné úřadování v místě mi poskytla Československá obec legionářská a s ubytováním mi pomohl Svaz bojovníků za svobodu v Praze.
Cesty, které jsem podnikla, abych zjistila situaci na místě: Litoměřice, Ústí nad Labem, Karlovy Vary (hotel Tosca a Pilgram), Františkovy Lázně, Březová u Karlových Varů, Praha. Dále jsem navštívila Seletice, kde byla nabídnuta ubytovna, ale zatím zde nebyli umístěni krajané.
—
Mgr. Dagmar Martinková, Ph.D.