Sobota 18. února 2023. V Prostějově se koná – konečně! – další první kolo Mezinárodní střelecké ligy, pořádané spolkem Československý legionář-SPIA Czech, z.s. za podpory Komunitního centra pro válečné veterány v Brně. Už devátého ročníku, upřesnění pro neznalé.
I vypravuji se tam s dcerkou, které jsem to před časem slíbil. Není to trochu bez komplikací a úvah, protože stále bojuji s jakýmsi nachlazením či podobnou potíží, ale slib je slib, že ano.
Takže sluchátka, zbroják, dceři připomenout občanku, podle minulých zkušeností nabalit teplé oblečení, vyvenčit hafana (aby vydržel), a jedeme. Brno-Prostějov, po „dálnici“, pohoda. V Prostějově tentokrát bez orientačního zaváhání, ejhle – oni spravili příjezd na střelnici, tady by se dalo i jezdit na inlajnech, a jsme na místě. Poslední volné místo na parkingu zabral kolega, který přijel těsně přede mnou, odstraňuji tedy jakousi paletu a couvám ke zdi. Doklady a hurá dovnitř. Safra, na prochladlých schodech fronta, asi přijeli všichni zrovna přede mnou. „Pájo, jestli je ti zima, protlač se dovnitř.“ „V po-pohodě, ta-tati.“ Tak jo… Zbroják, dcerka občanku, zapsat, připuštěni ke kávovaru a tatrance. Super, první krok splněn.
Je tu nějak neúměrně mnoho všelijakých přátel a známých na malém prostoru, ostatně jako vždy. Je to taková pro většinu spíš společenská pro některé spíš sportovní, pro výjimečné jedince až prestižní událost. Patřím spolehlivě do té první skupiny, lepších střelců je tu přehršel. Snad přestřílím aspoň tu Páju…
Nástup. Pane jo, to je lidí, to bude nadlouho. Bezpečnostní a organizační pokyny, jasně a stručně podané se špetkou humoru. Personálu je dost, to zvládnou. A v poledne prý řízek s bramborovým salátem, to jsem neměl ani snad nepamatuji.
A jdeme na to! Propašovali jsme se do první skupiny, takže se prodíráme rovnou do suterénu ke stavům. Levé dveře, tam je pistole. Hernajs, tady je zima, ještě, že jsem se patřičně připravil. Probíhá opět poučení, jak to bude probíhat, co dělat a nedělat. Ono bezpečnosti není nikdy dost a spousta přítomných zrovna často nestřílí. Někteří dokonce ještě vůbec nikdy. „Tak, pošlete terče!“ Mačkám tlačítko a otáčím se na dcerku u vedlejšího stavu, však ono to na určené vzdálenosti zastaví. No…nezastavilo. Takže jeden stav mimo hru, terč vyskočil z vedení. Asi se něco při poučení neřeklo… Kolega na dalším stavu po nástřelu přitahuje terč, ovšem ten už jaksi odmítá zase odjet. Ustřelený koncák, zní verdikt, zřejmě nějaký nešťastný odraz. Tak místo šesti stavů jsou rázem k dispozici pouze čtyři.
Odstřílena tedy první soutěž. Nic moc výkon, ale aspoň jsem přestřílel dceru. O ušmudlané tři body. Zpět v recepci se snažím vydyndat heslo k wifi. Vypadá to, že pro veřejné užití by to raději nedávali, tak používám – ostatně pravdivý – argument, že dcera se chce učit a k tomu potřebuje internet. Bez dalších potíží a s ochotou pak dostávám lísteček s přístupem a slibuji, že to fakt nikomu nedám. Tumáš, Pájo, a koukej studovat!
Po půlhodince osobního sociálního networkingu si říkám, že by to chtělo se někam posunout. „Pavlíno, pojďme na lukostřelbu!“ Venku sledujeme jednu rundu pokusů, jak se to vlastně dělá, a jdeme na to. Tři prsty na tětivu, šíp raději vkládá instruktor, natáhnout až k pravému oku a už to letí! A safra, prsty docela bolí. Kolik že toho mám vypustit? Dvanáct?! No nazdar. Upravuji oděv (rukáv vadil tětivě), trochu měním úchop – a ejhle, jde to! Pravda, na nějakých ušmatlaných 10 metrů, ale aspoň je všechno v terči. Chvíli si pohrávám s kacířským nápadem poslat „omylem“ jeden šíp směrem na okno s čumily, které je přesně ve směru terčů, ale to bych samosebou přišel o body. Ovšem efekt by mohl být zajímavý.
Luk je tedy za námi. „Tati, to byla ale prda!“ Co že byla prda, při lukostřelbě?! Aha, ukazuje zrůžovělé předloktí. Tětiva, co? „No, z toho kouká pěkná modřina, počkej zítra.“ Aspoň příště bude vědět, jak to držet.
Pro jistotu se hned přesouváme na další disciplínu. Brokovnice a samonabíjecí Hammerli na poppery, což je výrazně zábavnější než pistolí do papíru. Hned je slyšet zásah a rychlá zpětná vazba je důležitá. Prý mám jít první, říká právě přítomný ředitel soutěže. No budiž. A je to věru zábavnější střílení, s přesunem mezi stanovišti i zbraněmi, na přesnost i čas. Adrenalin trochu pracuje, samosebou jsem zapomněl přebít opakovačku a ztratil nějakou tu vteřinku. Holt, když se jinak střílí pořád samonabíjecími zbraněmi, to jeden ve fofru zapomene.
Kdy že bude ten oběd? Jejda, ještě za dlouho. To to dnes panečku odsýpá, už jen jedna disciplína! Hlídáme si tedy stav na pistoli, protože to poslední – Brenem na poppery na čas – bude ve stejném prostoru, jakmile se pistole dostřílí. Vychytáváme to dokonale a jsme tam v první rundě, já zase jako zcela první. Byl jsem první u dveří, no, ne že bych o to tak moc stál, ale někdo to dělat musí. Rozezníme tedy postupně patnáctkrát poppery, tedy já jen čtrnáctkrát (jeden přežil) a dcera míjí dva. Nu což. Ale máme soutěž za sebou, zřejmě osobní časový rekord i díky zmáknuté a šlapající organizaci.
Takže už je i obídek, který právě začali podávat, a pohodové dopoledne se tím úspěšně uzavírá. Bylo to tentokrát opravdu svižné. Balíme a vyrážíme bohužel před koncem a vyhlášením, jedu si totiž ještě do Hranic pro legendu – Berettu 71.
Bylo to skvělé. Výborná a zkušená organizace, catering, všeho bylo dost, hodně střelců, nikdo se nezranil, tak to prostě má být. Velký dík patří personálu střelnice za trpělivost a neutuchající ochotu, všem účastníkům za korektní přístup a udržení obecně dobré nálady, a samozřejmě hlavním organizátorům-spolku Československý legionář-SPIA Czech, z.s. ve spolupráci s Komunitním centrem pro válečné veterány v Brně a tedy i vedení Vojenské nemocnice, pod kterou KCVV spadá. Mezi účastníky soutěží Mezinárodní střelecké ligy je nemálo bývalých i aktivních vojáků i válečných veteránů – účastníků zahraničních misí a takovéto akce jednoznačně značnou měrou přispívají k setkávání i vzájemnému poznávání všech, vojáků, veteránů, jejich přátel a rodinných příslušníků i příznivců z řad veřejnosti.
Díky všem organizátorům za práci, kterou děláte.