Tento příběh napsala žena, která byla a je svědkem toho, jak se zachovali lidé, kteří patří do našeho spolku, stejně tak její rodina, další rodiny, ženy a děti, starší, kterým jsme pomohli a kteří ví své.
Členové spolku pak intenzivně pomáhali při sbírkách, sběru a dodávkách materiálu do míst, kde bylo potřeba, v další pomoci, i dalšími extrakcemi ze zón, tady doma např. s legislativou, papíry, lékaři, přesuny, ale i školními pomůckami, oblečením, vybavením, prací, bydlením, kroužkama pro rodiny, děti, které s nimi přijely, s výukou jazyka aj. Využili jsme již od počátku plně potenciál komunity válečných veteránů formované KCVV Brno, lidí kolem nás, využili jsme sílu a možnosti komunity na jejímž vybudování intenzivně pracujeme společně s dalšími. Nemůže to být jen o válečných veteránech a není. To se jasně ukazuje a bylo by naivní si to myslet. Děkuji všem.
Válka se dotkne vždy všech, dotkla se i nás, naštěstí pouze takto. Křehkost, to je mír. Děti chtějí a měly by žít v míru. Činy jsou důkazem toho, že si jsme schopni pomoci, bez ohledu na hranice, že SPIA funguje a taháme za jedno, pomůžeme jeden druhému, když je potřeba.
Přeloženo z originálu!
Příběh naší rodiny je pravděpodobně podobný tisícům příběhů obyvatel Charkova, kteří opustili své rodné město během strašlivé války, která postihla Ukrajinu.
Já, Poliakova Inna, jsem žila se svou rodinou (synem studentem, dcerou a dvěma vnoučaty ve věku 2 a 5 let) v jedné z centrálních čtvrtí Charkova zvané Pavlovo Pole.
Na území naší čtvrti se nachází kampus, letecká škola, výzkumné ústavy, botanická zahrada, sportovní areály charkovských univerzit… Je to velmi krásná městská část pro mládež, kde žijí a studují studenti z celého světa.
Každý den prožitý v Charkově od vypuknutí války byl strašlivou noční můrou, na kterou my a naše děti dlouho nezapomeneme…
Nejdřív to někde v dálce dunělo, byl bombardován městský okruh. Opakovalo se to ve dne, a hlavně v noci. Lidé říkali, že Rusové zasahují strategické objekty – továrny, muniční sklady, vojenské jednotky, nemocnici…
První střely přiletěli do naší čtvrti druhý den války. Prostě za bílého dne bombardovali domy, Botanickou zahradu, obchody, kde lidé stáli dlouhé fronty na potraviny. Zvlášť děsivé to bylo v noci – výbuchy raket, hukot letadel, třesoucí se okna…
K odchodu jsme se rozhodli třetí den války, kdy letectvo začalo bombardovat leteckou školu, která byla hned vedle našeho domu. Vše se odehrálo v noci, a tak rychle, že nebylo možné se nikde schovat nebo ukrýt. Neměli jsme ani čas vyběhnout z pokoje na chodbu, kde bylo bezpečněji…
Hořelo, houkaly sirény, rozbíjela se okna nejen v našem domě, ale i ve všech sousedních, lidé křičeli, panikařili, děti byly s pláčem vynášeny ven… Mnozí utíkali do metra, aby unikli, vše doprovázelo další odstřelování… Nemohli jsme se dočkat rána, abychom mohli jít na nádraží…
Na nádraží nás čekala nová výzva.
Velmi dlouho (od 6 hodin ráno) jsme se nemohli protáhnout ani na nástupiště. Kousek od nádraží jsme slyšeli dunění letadel a výbuchy, lidé vbíhali do nádražní budovy, pak zase vybíhali na ulici a pak leželi na zemi. V důsledku strašné paniky a tlačenice a v obavě o životy dětí a o to, že je dav ušlape, jsme museli vystoupit z fronty, ve které jsme už strávili více než 4 hodiny.
Po uklidnění dětí jsme se rozhodli nechat všechny věci (kufr, tašku, kočárek) na nádraží a vzali jsme si s sebou jen vodu a dětskou výživu a pokusili se nastoupit do jiného vlaku do Lvova.
Upřímně řečeno, na destinaci nám moc nezáleželo, byli jsme připraveni jet kamkoli – pryč od války…
Do vlaku se nám podařilo nastoupit až večer. V každém kupé bylo 10-12 lidí, všechny uličky a vestibuly byly přeplněné lidmi, většinou dětmi, ženami, staršími lidmi, zahraničními studenty.
Celou cestu do Lvova (asi 16 hodin) jsme strávili na podlaze… Někdo se slitoval a nabídl mé dceři s kojencem lehátko nahoře – to bylo velké štěstí! Když jsme nastoupili do vlaku do Přemyšle, také jsme leželi na podlaze. Vlak jel místo 3,5 hodiny 19 hodin!
V Přemyšli jsme přestoupili na vlak do Krakova, protože, jak nám řekli spolucestující, odtud se dá jet jakýmkoli směrem.
Nemohli jsme se rychle rozhodnout, kam pojedeme dál… Děti byly velmi unavené (bylo to pro ně velmi stresující!), a tak jsme se rozhodli, že se na tři dny zastavíme v Krakově, abychom si dali dohromady myšlenky.
Polští dobrovolníci nás ubytovali v hotelu, nádraží nabízelo vše, co děti potřebovaly (pleny, jídlo, kočárek), ale my jsme se báli, že nevíme, kam jít, a jediná otázka, kterou jsme měli, byla „Co budeme dělat dál…“.
Rozhodnutí, co dělat a kam jet, přišlo zcela nečekaně během korespondence s jedním z mých kolegů v dobrovolnické službě – šéfem charkovské organizace mírových sil OSN, veteránů a účastníků bojových operací na území jiných států, Sergejem Samoilovem.
Je třeba říci, že v Charkově je věnována velká pozornost vlastenecké výchově mládeže, velmi dobře je rozvinuto dětské hnutí mladých mírotvůrců. Díky produktivní spolupráci odboru školství Charkovské městské rady a společenských organizací veteránů-mírotvůrců se žáci více než 80 % škol města aktivně zapojují do dobrovolnické činnosti, mají kroužky mladých mírotvůrců, 105 škol se v roce 2021 stalo držiteli certifikátů „Mírová škola“ mezinárodního standardu. Osobně jsem na základě charakteru své činnosti měla opakovaně možnost prezentovat zkušenosti z práce na realizaci projektů „Charkov je město mírotvůrců“ na celoukrajinských konferencích a Sergej Samoilov je prezentoval na mezinárodní úrovni (také v Brně společně s charkovskými žáky).
V průběhu rozhovoru Sergej řekl, že čeští mírotvůrci si berou pod svou ochranu rodiny Ukrajinců a jediné, co musíme udělat, je dostat se do Brna.
Našemu štěstí nebylo konce… Byli jsme za tuto nabídku nesmírně vděční a s každým dalším dnem stráveným v České republice jsme byli přesvědčeni, že to bylo to nejlepší, co nás mohlo potkat!
A tak jsme dorazili do Brna, kde nás vřele přivítali a ubytovali v krásném pokoji v Centru pro veterány. Útulnost, vřelé přijetí, komfortní podmínky, vše, co jsme k životu potřebovali, a hlavně přátelský a pozorný přístup zaměstnanců Centra nás dojaly až do morku kostí.
Během dvou dnů jsme my i naše děti měli vše – oblečení, hračky, jídlo, dětskou výživu a další. Dodnes (od našeho příjezdu uplynuly 4 týdny) neuplyne den, aby se pracovníci Centra nezeptali na naše záležitosti. Kolik vřelosti, laskavých slov podpory a upřímné účasti jsme během těchto dnů slyšeli a cítili!
Teprve když jsme byli v Brně, cítili jsme se opravdu bezpečně. Cítili jsme jistotu, že všechno bude v pořádku, že je tu perspektiva – v práci, výuce jazyků, rozvoji a vzdělávání dětí….
Všem, kdo se o nás i dnes starají, bychom chtěli říci mnoho laskavých slov, ale ani ta nevyjádří naši upřímnou vděčnost, která se slovy nedá vyjádřit…
Karel, Pavel, Soňa, Marie, Roman a jejich přátelé už v našem životě sehráli obrovskou nezapomenutelnou roli. Jsme vděčni všem členům tohoto skvělého týmu – skvělým lidem a profesionálům, kterým upřímná pomoc lidem je věcí osobní odpovědnosti a cti.
I když je před námi ještě mnoho výzev, věřte, že už to, že jsme tady a že tyto lidi známe, je obrovským požehnáním!
A také si myslím, že je důležité dodat!
V Charkově jsme bydleli na ulici Otakara Jaroše. Byl to český kapitán, který padl v roce 1943 při osvobozování Charkova za druhé světové války v letech 1939-1945. Velel 1. československému pěšímu praporu a byl prvním cizincem, kterému byl udělen titul Hrdina Sovětského svazu. Otakar Jaroš, Ludvík Svoboda a další Češi, kteří bránili naše město, se navždy zapsali do dějin Ukrajiny. Těmto hrdinům vzdáváme čest a vzpomínáme na ně. Jsou po nich pojmenovány ulice a třídy.
Jednou, až válka skončí, budou naše děti a vnuci ještě psát o této strašné tragédii nového tisíciletí, o tom, jak se jim podařilo uniknout z války, jak našli v Brně přátele a jak velkou roli v jejich osudu sehrálo Česko a jeho krásní lidé!