Nepíše se to lehce. Mnozí již popsali v datech, údajích, kdo byl Jan Mária Hronek, včetně toho, kde a v jakém spolku byl apod. O tom psát určitě nebudeme a nechceme. Nebudeme si Honzu ani nějak přivlastňovat. Jsou povolanější hlavně ti, kteří jsou „mezi jeho partyzány“. Nebyl jen náš a přitom byl náš, byl všech a nebyl ničí, byl hlavně svým, svým blízkým. Proto byl velkým člověkem, který si i díky věku mohl dovolit říci, na co my nemáme odvahu. Chválihodné je, že s ním existují natočené rozhovory, stopa paměti národa, která by měla být zachována příštím generacím.
O tomto chceme psát. Pro nás to byl chlap s velkým CH, muž s velkým M. Usměvavý, skromný Valach, přitom tvrdá povaha s citem pro život, s lidským přístupem, s láskou k vlasti. Tak ho známe my, tak si ho zapamatujeme. J. M. H. byl vzorem svým vystupováním, chováním, energií, optimismem. Nikdy nezapomenu na jeho zahájení věty po krátkém zapřemyšlení „víš, to máš tak…“, při rozhovorech, nad děním u nás, plochých přístupech k dnešku ze strany „povolaných“ :-), nad jeho zápisky a částmi jeho pamětní knihy atd. Muž od poradního ohně, člen sněmovny veteránských lordů, kterým se naslouchá, odešel. Byl to Čechoslovák, Moravan, Valach! Zanechal ale po sobě velkou stopu v nás všech.
Určitě nejvíce ztrácí jeho rodina, které chceme vyjádřit hlubkou soustrast. Jak se ale sám vyjádřil, patřili jsme a on do našeho domova. Jedním slovem tak vyjádřil mnohé v jednom videu. Byli jsme (snad) jeho rodina.
Ztrácíme dalšího pamětníka událostí, které již málokdo umí či přímo může popsat. Odchází poslední mohykáni, kteří nás mohli varovat a my se vyvarovat konání nesmyslů. Žijeme v době, kdy si války vymýšlíme sami, bojujeme sami se sebou nebo se všemi, kdy jeho generace poznala zcela jiný, válečný život, okupaci, vzdor vůči tomu, represe, násilí, vyvražďování rodin, zradu i skutečnou pomoc a skutečné charaktery. V tom je poselství Honzy a vize, poselství a odkaz, který bychom měli sledovat ve svých zájmech, poselství všech, kteří neváhali přidat se na správnou stranu, přestože netušili, jak to vše dopadne, nasazovali a obětovali to nejcenější.
S námi se Honza nejen scházel, ale byl mj. ikonou našich střeleckých soutěží a vánočních setkání především v Lednici, kterážto byla pojmenována právě soutěží a memoriálem partyzánů brigády JŽ díky němu. Ukazoval těm mladším, jak si udržovat zdravý duch, dobrou mušku a jak prohnat střelce na výsledkové listině.
S nadhledem, bez důrazu na výsledek, měl to tzv. v ruce. Vždy stál spíše o setkání, hovor na jakékoli téma, než o formality, proto to byl muž skutečného života, dáno tím, čím prošla jeho rodina a čím si prošel on. Těžká doba dělá chlapy!
Honzo, jsme vděčni, že si nás přijal takové jací jsme.
Jsme rádi, žes nám zasáhl do života, že jsi jej obohatil a velmi neradi se s Tebou loučíme.
Děkujeme Ti, že si nám formoval názor a uváděl v pravdu.
Děkujem Ti za tvoji službu, pro vlast, pro nás, pro naše děti.
NEZAPOMENEME!
Dovětek z knihy J. Hronka, které jej také charakterizují:
„Napsal jsem tyto řádky z jednoho velmi prostého důvodu. Přejdou léta, všichni pamětníci a přímí účastníci odboje za 2 světové války navždy odejdou a zůstanou jen jejich svědectví, pokud je budoucím v nějaké podobě vůbec zachovají. Snad i tyto mé vzpomínky, i když velmi skromné, by měly posloužit jako svědectví, které sice zahrnuje jen velmi uzoučký okruh událostí i omezený počet lidí, avšak takových, kteří kdysi bez váhání a z vlastního rozhodnutí věnovali kus svého života tomu, co považovali za důležité, nezastupitelné, co je třeba opatrovat, chránit a za co je třeba i s nasazením vlastního života bojovat. To něco je naše země, náš domov, naše vlast a její svoboda. Tito lidé byli mimořádní a mělo by se o nich vědět. Musím s hořkostí konstatovat, že jsou oslavováni, oceňováni stále jen určití jednotlivci, že se na mnohé i když dosud žijící, kteří mají také mimořádné zásluhy, zapomnělo. Zcela zapomenuti pak jsou ti, kteří se dnešních dnů již nedožili. Mým cílem je a stále bude připomínat zejména ty, kteří přinášeli oběti nejvyšší a svobody, za kterou bojovali, se ani nedožili. To je ten jediný důvod, proč jsem se k těmto vzpomínkám odhodlal. Přál bych si, aby především ti, které jsem ve svých vzpomínkách připomněl a kterým osud nedopřál dožít se svobody, kteří přinesli oběti nejvyšší, nebyli nikdy zapomenuti.“
Můžeme snad slíbit.
Dokud budeme živi Honzo, NEBUDOU!
Budeme se snažit, aby to takto pochopily i další generace, přestože je to čím dál složitější!